Pro našince putující do Wallisu je železnice zdaleka nejvýhodnější cestovní variantou. Platí to beze zbytku i pro autoturisty. Tahle část Švýcarska, jež je domovem 47 z celkových 48 čtyřtisícových vrcholů v zemi (ten jediný chybějící představuje graubündenská Bernina), je totiž Alpami obklopena hned ze tří stran: nejen z „našich“ směrů od severu a východu, ale také od francouzsko-italského jihu, jediná otevřená přístupová cesta sem vede údolím řeky Rhôny ze západu, od Ženevského jezera. Ovšem přidávat si k už tak dlouhé pouti z Česka do Wallisu víc než stovku kilometrů oklikou přes Montreux, to není kdovíjak lákavé. Zvlášť když železnice jsou nejen dopravní páteří, ale též ozdobou Wallisu. Vydejte se s námi na cestu a přesvědčíte se sami.

Omamný Lötschberger

Hned při příjezdu narazíte na první walliskou železniční výjimečnost. Po hlavní přístupové cestě ze severu od hlavního města Bernu totiž přes hory (ani skrze ně) nevede silnice. Tady zkrátka musíte chtě nechtě do vlaku. I s autem. Ale žádný strach, je to pohodlné a rychlé. Mezi stanicemi Kandersteg a Goppenstein pendlují autovlaky každou půlhodinu od časného rána až do půlnoci, v dopravních špičkách tu vypravují soupravy s auty dokonce každou čtvrthodinu. Za cenu od 22 CHF za osobní vůz (o víkendu od 27 CHF) vás převezou na druhou stranu Alp za 15 minut.

Dnes je Wallis od severu dostupný dokonce dvěma železničními tahy o běžném rozchodu 1435 mm: kromě vyhlídkové horské dráhy, jejíž bezmála patnáctikilometrový tunel využívají zmíněné autovlaky a zastávkové vlaky, tu lze cestovat skrz Alpy od prosince 2007 též expresním údolním tunelem o délce 34,6 km z Frutigenu do Raronu, který umožnil zkrátit železniční putování do světa walliských velehor o víc než hodinu, avšak za cenu ztráty náramných rozhledů z horské trati. Ta však naštěstí žije dál. I když mezinárodní rychlíky ji v prosinci 2007 opustily, snad i díky autovlakům se lze dodnes z paluby místní lokálky zvané Lötschberger během sestupu od starého horského tunelu do kouzelného maloměsta Brig na úpatí Simplonského průsmyku kochat omamnými rozhledy do vinorodého slunného kraje údolí Rhôny.

Stará lötschberská dráha se zrodila protivenstvím navzdory. Nejdřív ji nechtěly švýcarské úřady (nač prý zbytečně utrácet, když prověřená cesta přes Alpy už vedla východněji skrz gotthardský masiv; s projektem nakonec pomohl zahraniční kapitál), a když se zkraje 20. stol. konečně začalo stavět, zastavil práce na víc než půl roku katastrofální zával na tunelové metě 2,6 km. O život přišlo 26 dělníků a bahnitá hmota ucpala 1,5 km už vyražené cesty. Náprava v plánované trase nebyla možná, a tak se muselo projektovat a razit obloukem okolo závalu. Tunel se sice natáhl o kilometr, nicméně letos oslaví Lötschberská horská trať jubilejní 100. narozeniny: od roku 1913 slouží dodnes spolehlivě.

Vzhůru k Matterhornu!

Železniční monopol platí ve Wallisu i při cestě k nejfotografovanější skále celé naší planety čili Matterhornu. Na úpatí monumentálního dračího zubu, jenž se tyčí do nadmořské výšky 4478 m na pomezí Švýcarska a Itálie, vede sice do městečka Zermatt i silnice, avšak od sousední vsi Täsch na ni platí přísný zákaz vjezdu. Dál už lze pokračovat výhradně po kolejích: od obřího täschského parkoviště startuje každých 20 minut vlak do Zermattu. V jeho uličkách bzučí už leda elektromobily (ty využívá drtivá většina hostů i zdejších živnostníků) a cinkají koňské povozy (ty vozí zákazníky nejluxusnějších resortů). Desetiminutový výstup úzkokolejkou do zermattské výšky těsně nad 1600 m n. m. je ovšem jen nesmělou předehrou toho, co má následovat.

Z Zermattu, z moderní přízemní budovy obložené tmavým sklem přímo naproti místnímu nádraží, startuje spektakulární zubačka o rozchodu 1000 mm se sklonem kolejí až 20 % na třítisícový Gornergrat. Jezdí tady už od léta 1898 a celou tu dobu na elektrický pohon. Byla to první elektrická dráha v celém Švýcarsku. V 19. stol. sice existovaly plány na výstavbu trati přímo na samotný Matterhorn, ty však padly jednak kvůli odporu místních obyvatel, jednak kvůli nedostatku financí.

Během železničního putování po protějším gornergratském svahu, kdy se Matterhorn představuje v celé své kráse jako v nějakém propagačním filmu, však nevyhnutně dospějete k tomu, že to se stavbou horských železnic v oblasti Zermattu dopadlo vlastně nejlépe, jak to jen bylo možné. Vlak tu vyšplhá na pouhých 9 km délky o plných 1485 výškových metrů a celou cestu (s výjimkou několika kratinkých tunelů) je na co se dívat. Často kolem kolejiště (a leckdy i těsně před vlakem) vrtí svými chundelatými ocásky svišti, s trochou štěstí zahlédnete v horách kamzíka či dokonce kozorožce. A k tomu se s přibývající výškou odhalují na obzoru další a další čtyřtisícovky – z Gornergratu jich za jasného dne ční nad záplavou ledovců celkem 29, včetně nejvyšší švýcarské hory Dufourspitze.

Zrození Ledovcového expresu

Světovému věhlasu Matterhornu se pomalu přibližuje také jeden švýcarský vlak. Ledovcový expres (Glacier Express) poprvé vyjel na celodenní pouť po trati z Zermattu do Svatého Mořice na východě země v červnu 1930. Tehdy se po alpské úzkokolejce přes 291 mostů a skrze 91 tunelů s metrovým rozchodem a maximálním sklonem 12,5 % jezdilo pouze v létě, jelikož v oblasti průsmyku Furka hrozily po zbytek roku laviny.

Celoroční provoz Ledovcového expresu na bezmála třísetkilometrové štrece byl umožněn teprve roku 1982 po proražení tunelu Furka. Horská trať tehdy zůstala opuštěna a začínala chátrat. Naštěstí záhy se do její záchrany pustil spolek železničních nadšenců. Byla to dlouholetá mise, jež zahrnovala mimo jiné vykoupení originálních parních lokomotiv z Vietnamu a jejich nákladnou dopravu zpět do Evropy, ale vyšlo to. Postupnými kroky s etapovým obnovováním provozu po kolejích okolo Rhônského ledovce, který dal Ledovcovému expresu kdysi jméno, ale mezitím ustoupil natolik, že už dnes není ani z parního vlaku prakticky vidět, se povedlo v létě 2010 obnovit provoz v celém úseku původní horské trati mezi stanicemi Oberwald a Realp. Podrobný článek o Ledovcovém expresu vyšel v Zemích světa 4/2011 (Švýcarsko 3), o parní železnici Furka pak v čísle 4/2007 (Švýcarsko 2).

Po kolejích k Mont Blanku

Poněkud opomíjenou železniční atrakcí Wallisu je trať, která vede až na úpatí Mont Blanku. Do francouzského Chamonix se lze dostat po kolejích metrovou úzkokolejkou za méně než 90 minut z Martigny. Trať zubačky šplhá z údolí Rhôny vysoko k pohraničním horám pod úhlem až 20 %, vlak cestou balancuje mezi hlubokými soutěskami, bezednými propastmi i ledovcovými splazy.

Za panoramatem Mont Blanku přitom ani není vlastně nutné hnát se až do Francie. Jeden z nejpůsobivějších výhledů na Mont Blanc totiž skýtá švýcarský „park kolejových atrakcí“ Chatelard. Ze stejnojmenné zastávky Mont Blanc expresu stoupá strmě do hor kolejová pozemní lanovka, na niž navazuje ve výšce 1820 m na nádražíčku Chateau d'Eau bývalá stavební dráha zdejší přehrady, jež s rozchodem pouhých 600 mm a délkou sotva 2 km připomíná ze všeho nejvíc dětský vláček. Už při pohledu z jeho otevřených vagonků se za jasných dní skví nad krajinou Mont Blanc. A vyjedete-li z konečné krátkým monorailem ještě o kousek výš k přehradě Emosson, panorama bude strhující. Což lze vlastně napsat takřka o každém z walliských vlaků.