Samotná poloha však není pro turisty zdaleka jediným lákadlem. Osmdesátitisícový Lucern nabízí svým návštěvníkům daleko víc, než by se od města podobné velikosti dalo čekat. O některých nejzajímavějších muzeích a dalších kulturních institucích píšeme v samostatných článcích, teď se vypravme „jen tak“ na procházku městem.

Snad vůbec nejznámější stavbou v Lucernu je krytý dřevěný Kapličkový most (Kapellbrücke). Pohled z pravého nábřeží Reussu na most zdobený truhlíky s pestrobarevnými muškáty, osmibokou Vodní věž stojící v řece u levého břehu těsně před ním a monumentální Pilatus v pozadí patří k nejfotografovanějším motivům v celém Švýcarsku a rovnocenně s ním dokáže soupeřit snad jenom pohled na Matterhorn. Až na tomhle místě si člověk plně uvědomí, jaké zděšení musel u obyvatel města vyvolat požár, který v noci na 18. srpna 1993 tenhle symbol Lucernu skoro úplně zničil. Most, považovaný za nejstarší svého druhu v Evropě, byl ve své více než 680 let dlouhé historii přestavován, opravován a obnovován přinejmenším desetkrát. Při poslední velké opravě na konci 60. let minulého století byly všechny jeho části naštěstí velmi přesně zdokumentovány. A tak mohlo dojít k věci téměř neuvěřitelné – po necelých osmi měsících od požáru byl obnovený most znovu otevřen ve své původní podobě. Slovo „původní“ však musíme omezit na architektonickou podobu. Nenávratně v plamenech zmizela větší část originální výzdoby, trojúhelníkových obrazů umístěných ve štítech po celé délce mostu. Městská rada se pro ni rozhodla v roce 1599 a městský písař Renward Cysat pak 12 let studoval dějiny starého Švýcarska a také křesťanství, aby vymyslel „scénář“ představující v jednotlivých výjevech slavnou historii země.

Už méně se ví, že pár stovek metrů po proudu vede přes řeku druhý podobný most, Spreuerbrücke neboli Plevový. Je o 75 let mladší a také zdobený štítovými obrazy, tentokrát s námětem tzv. tance smrti. Zvláštní jméno mostu má praktické vysvětlení – šlo o nejspodnější z původní trojice městských mostů, a protože stál nejníže po proudu, směly se z něj jako z jediného sypat do řeky plevy a listí. V jeho sousedství také kdysi bývaly městské mlýny, jež později nahradila vodní elektrárna. Její malá nástupnice postavená na konci 90. let minulého století stále dodává elektřinu do městské sítě. Předchozí období mlynářské připomíná jméno přilehlého náměstí Mühlenplatz i naučné tabule na nábřeží připomínající historii „od mlýnského kola k turbíně“. Kousek před Plevovým mostem pookřejí srdce všech technických fandů. K vidění je tu unikátní technická památka, navíc plně funkční a stále používaná – Nadelwehr neboli „jehlová hráz“. Jde o zařízení, kterým se reguluje výtok vody z Lucernského jezera, kterým řeka Reuss protéká. Čelní hráz zvaná podle svého vynálezce z 19. stol. také Poiréova probíhá napříč tokem a její otevírání i uzavírání 3,5 m dlouhými a až 40 kg těžkými tyčemi („jehlami“) se dodnes provádí ručně.

Kapličkový a Plevový most nesloužily pouze ke spojení pravobřežního Starého neboli Velkého a levobřežního Nového či Malého města, ale původně byly oba stavěny také jako součást městských hradeb. Jeden jejich úsek s devíti věžemi zůstal dodnes zachován v severní části Starého města. Kousek hradeb a tři věže jsou zdarma zpřístupněny pro veřejnost. Nápadnou věž Zytturm zdobí nejstarší lucernské hodiny z 1. pol. 16. stol., které mají privilegium odbíjet celou o minutu dřív než všechny ostatní hodiny ve městě. Uvnitř věže je pak malá výstavka zajímavých hodinových strojů.

Ať už budete procházet Starým městem od Kapličkového mostu k Plevovému nebo třeba od řeky vzhůru k hradbám, nemůže vám uniknout charakteristický rys zdejších domů – mnohé z nich mají malovaná průčelí. Ačkoli nejde o díla historická, jejich náměty se odkazy na minulost jenom hemží. Platí to i pro rozmarné výjevy v průčelí domu na náměstí Sternenplatz, jež zachycují tradici lucernských masopustů sahající až do 15. stol., přesto i dnes stále živou a lákající do města čím dal víc turistů. Na cechovním domě pekařů (Zunfthaus zu Pfistern) jsou vymalovány erby všech příslušníků tohoto ctihodného řemesla, kteří ve městě působili. Průčelí jednoho domu na Hirschenplatzu připomíná památnou bitvu u Dornachu z roku 1499, kterou skončila švábská válka. Nenápadná malá malba naproti má slavného autora, lucernského rodáka Hanse Erniho, malíře, grafika a sochaře, který letos oslavil už 106. narozeniny. K malbě se však po její opravě prý už nehlásí, protože se mu nelíbí. Na sousedním Weinmarktu odpřisáhli obyvatelé města v roce 1332 přistoupení k spříseženskému svazu kantonů Uri, Schwyz a Unterwalden, což zachycuje jedno z malovaných průčelí. Průvod zbrojnošů na sloupu kašny připomíná, že z Lucernu a okolí pocházelo v historii na tři miliony žoldnéřů. Další z domů má průčelí plné symbolů odkazujících na léčení a léky – kdysi tu měl svou lékárnu již zmíněný Renward Cysat, který byl nejen písařem, ale též lékárníkem. I jeho osobně spatříme na další fasádě, kde je vymalována scéna poslední večeře. Až budete Cysata hledat, stojí úplně vzadu vlevo v modrém oděvu s bílým okružím.

Za další lucernskou pamětihodností se musíme z historického centra vydat do novější severovýchodní části města. A nebudeme v tom sami – Lví pomník, jeden z nejslavnějších památníků v Evropě, si každoročně prohlédne skoro půldruhého milionu turistů. Do skály v malém parčíku vytesaný přesmutný umírající lev se švýcarským a francouzským erbem u předních tlap připomíná jednu z velkých obětí příslušníků švýcarského národa – smrt skoro 800 členů švýcarské gardy ve službách francouzského krále Ludvíka XVI., kteří padli při útoku revolučních davů na pařížský královský palác Tuileries 10. srpna 1792, případně byli krátce poté kvůli své službě králi popraveni. Iniciátorem vzniku pomníku byl lucernský patricij Karl Pfyffer von Altishofen, sloužící za Francouzské revoluce také v Paříži, ale v době tragédie právě pobývající na dovolence v Lucernu, což mu zachránilo život. Návrh pomníku vytvořil jeden z nejslavnějších sochařů své doby, „severský Feidias“, v Římě působící Dán Bertel Thorvaldsen, a vlastního provedení se zhostil sochař ze Solothurnu Urs Eggenschwyler. Pomník byl slavnostně odhalen v den 29. výročí útoku na Tuileries.

Půjdeme-li od pomníku dolů k jezeru, dojdeme těsně před nábřežím k dalšímu z poznávacích znamení Lucernu, kostelu St. Leodegar im Hof, zkráceně zvanému Hofkirche. V jeho místech byl už v 8. stol. založen malý klášter, současná podoba kostela vznikla po požáru jeho předchůdce v roce 1633. Hlavní oltář je prvním na této straně Alp, který byl vytvořen ve stylu klasického římského baroka. Známé jsou zdejší velké varhany z roku 1648, které mají téměř 6000 píšťal a 84 rejstříků. Jejich součástí je také světově unikátní Regenmaschine, doslova „dešťový stroj“, rejstřík efektů umožňující spolu s hlubokými pedálovými rejstříky vytvářet proslavené „zvukové laviny“ či „varhanní bouře“.

Ze sakrálních staveb je třeba zmínit ještě dvě, které stojí v Novém městě na levém břehu Reussu. Přímo na nábřeží je to jezuitský kostel, tvořící často také kulisu slavného záběru popsaného na začátku článku. Daleko zajímavější je však nedaleký bývalý klášterní kostel františkánů St. Maria in der Au. Nejstarší dochovaný sakrální prostor ve městě má typickou gotickou hlavní loď s odsazeným prostorem pro laiky a později přistavěné pozdně gotické a pozdně renesanční kaple. Na triumfálním oblouku se dochovala freska z poloviny 15. stol., vynikajícím pozdně renesančním dílem je kazatelna z roku 1628. Ve stejné době vznikly také cykly malovaných vlajek na stěnách hlavní lodi – tradice zavěšených ukořistěných vlajek nepřátel sahá až na konec 14. stol.

Město, jezero a hory, zážitky kulturní i sportovní – nabídka Lucernu uspokojí nejrozmanitější touhy a chutě v kterémkoli ročním období.

Autor článku: Jaroslav Hoffmann