Severní hranici Krasu tvoří říčky Selška Sora a Bača, západ obtéká malebná Soča, na východě oddělují Kras od pohraničního Snežniku Ljubljanica a Unec. Jižní předěl vytváří říčka Reka, která se u Škocjanu poblíž Divače ztrácí v rozsáhlém podzemním řečišti.

Povrch Krasu pokrývají ponejvíce bukové lesy a lučiny s bohatou květenou a řídkými křovinami. Mimo běžnou středoevropskou lesní zvěř tu žijí také vlci, hnízdí tu orli a tetřevi. Z pohledu zemědělců jde však o neúrodnou skalnatou oblast, což je také původní význam slovinského slova kras a chorvatského krš. Půda byla na mnoha místech zcela odváta a na povrch vystupují „čisté“ vápence. Jedná se o příklad holokrasu – předpona „holo-“ se sem sice česky docela hodí, ale pochází z řečtiny a značí úplnost či celistvost.

Vápence jsou extrémně propustné horniny. Jsou-li nadto zbavené zvětralinového pláště (zejména všech nepropustných jílů) a ještě k tomu tektonicky narušeny, pak v nich má srážková voda relativně lehkou práci. Vytváří systém puklin, které se dále rozšiřují mechanickou erozí. Zároveň působí voda i chemicky: oxid uhličitý ze vzduchu se v ní rozpouští na kyselinu uhličitou, která pak rozrušuje vápenec, chemicky uhličitan vápenatý. Takové korozi hornin se říká krasovění.

Někdejší zarovnaná plošina Krasu byla ideálním terénem pro proces krasovění, který ji postupně změnil ve tvarově nesmírně rozmanitou krajinu. K typickým povrchovým tvarům patří především škrapy, srážkovou vodou vyryté rýhy, někdy až dvacetimetrové brázdy (zvané bogazy či strugy), které často vytvářejí celá hustě zbrázděná pole. Uzavřeným prohlubním ve tvaru mís, van, koryt, trychtýřů či studní se říká česky závrty, slovinsky doliny a těm obzvlášť křivolakým pak krivi doli. Velmi hluboké závrty s téměř kolmými stěnami nazýváme propasti (mohou ale vzniknout i propadnutím jeskynního stropu). Spojením více závrtů se vytváří sníženina zvaná uvala. Rozsáhlejším oválným či protáhlým, a většinou i plochým prohlubním s poměrně příkrými svahy se říká polje; nad jejich dno pokryté sedimenty vystupují osamělé suky z odolnějších hornin – humy.

V době tání sněhu nebo za dešťů se ve sníženinách tvoří jezera, která za sucha obvykle opět vysychají – jako třeba Cerknické jezero, které má na podzim a v zimě plochu až 26 km² a hloubku 3 m; po zbytek roku je bahnitou rezervací rostlin a ptactva. Mnohé deprese mají podzemní odvodňování.

Řeky se často ztrácejí v tzv. ponorech, aby se o kus dál znovu objevily na povrchu jako krasové prameny – vyvěračky. Působením vodní eroze v systému četných puklin vznikají hluboké kaňony i většina jeskyní, které jsou vlastně podzemními dutinami a zahlubují se podobně jako povrchová údolí vytvářením teras.

Vedle těchto prvotních tvarů existují ještě sekundární, vzniklé zpětným vysrážením už jednou rozpuštěného uhličitanu vápenatého. Rovnoměrnou krystalizací vzniká třeba kůra zvaná sintr. Tam, kde je přívod prosakující vody obzvlášť intenzivní a dlouhodobý, tvoří se postupně krápníky. Při jejich rozlišování se vyplatí zapamatovat si původ jejich názvů: visící střechýly stalaktity jsou odvozeny od řeckého slova stalaktitos – kapající, kdežto stalagmity vyrůstají z kapky (stalagma) na dně. Rostou-li proti sobě, mohou se spojit v jeden sloup – stalagnát.

Na území Slovinska bylo dosud objeveno víc než osm tisíc jeskyní. Asi proto jim Slovinci říkají nepříliš vzletně jama – díra. Veřejnosti jsou zpřístupněny Postojenská a Škocjanská, Otoska, Planinska a Križna (Křížová), u Terstu pak už na italském území tzv. Obří jeskyně (Grotta Gigante).

Největší a nejkrásnější nejen mezi nimi, ale patrně v celé Evropě, je Postojnska jama – druhý největší systém krápníkových jeskyní na světě. Probádaná část se táhne do délky 20,5 km, ale zpřístupněno bylo jen 5,2 km. I tak je to nejdelší trasa na světě. Pěšky se ovšem jde jen menší část, 3,5 km obstará vláček s otevřenými minivagonky. Je to velmi příjemná a užitečná atrakce, která umožní dokonale vychutnat klenuté prostory a úžasnou krápníkovou výzdobu. I s tímto urychlením trvá prohlídka půldruhé hodiny.

Vchod do jeskyně leží v úbočí Sovího vrchu (Sovič), ve výšce 674 m n. m. V celém podzemí je stálá teplota 8 °C. Systém má tři úrovně – tou nejnižší protéká podzemní říčka Pivka. Propadá se hned za vchodem a pak se stále znovu objevuje a ztrácí v zúžených úsecích, tzv. sifonech. Nad ní se vytvořil přírodní most. Dómů je tu přes dvacet, v některých prostorách se v létě konají kulturní představení: Koncertní sál s vynikající akustikou pojme až 10 tisíc hostů a v Plesové dvoraně se pořádaly taneční zábavy už roku 1824.

V jezírku jednoho sálu žije balkánský endemit – narůžovělý, v dospělosti slepý obojživelník macarát jeskynní (Proteus anguinus), jemuž místní říkají „lidská ryba“ (človeška ribica).

Část jeskyně při východu je zčernalá od požáru, který tu 23. dubna 1944 založili slovinští partyzáni, aby zničili sklad benzinu a nafty, když se dostal do rukou nacistům. Vpravo od východu je skalní brána, jíž opouští jeskyni spolu s námi i řeka Pivka.

Postojenská jeskyně byla nejnavštěvovanějším objektem celé někdejší Jugoslávie. Dokládá to i obrovské parkoviště, dnes bohužel silně předimenzované. Otevřeno je přitom celoročně.

Poprvé jeskyně popsal už roku 1689 Janez Vajkard (Johann Weichard) Valvasor, další prostory objevil v roce 1818 Luka Čeč, když tu připravoval plynové osvětlení pro návštěvu rakouského císaře Františka I. Prohlásil prý tehdy: „Je to nový svět - ráj!“ Veřejnost sem poprvé vstoupila pod Čečovým vedením roku 1819. Návštěvnost vzrostla po stavbě železniční trati z Vídně přes Lublaň do Terstu v roce 1857. Patnáct let nato byl zaveden vláček i do jeskyně. Tehdejší lokomotivy byly ale ještě na benzinový pohon, spalovací motory byly nasazeny roku 1914 a v roce 1959 tu začaly jezdit elektrické lokomotivy. K realizaci obludného nápadu prorazit jeskyněmi železniční tunel naštěstí nedošlo. Elektrického osvětlení se jeskyně dočkala dokonce dříve než metropole Lublaň - roku 1884.

Za první světové války zbudovali ruští zajatci tzv. Ruský most k novým prostorám. Mezi dvěma světovými válkami patřila Postojná Italům; za jejich správy byly prokopány štoly i do jeskyní Crna (Černá) a Pivka jama (navštěvují se odděleně).

Za druhé světové války se do jugoslávského zajetí dostal i berlínský skladatel Helmuth Sommer; později zkomponoval orchestrální suitu „Jugoslávské skici“, v jejíž první větě zachytil jedinečnou atmosféru Postojenské jeskyně.

V září 1965 se v jeskynní dvoraně konal IV. mezinárodní speleologický kongres.

Veřejnosti přístupné je i hornické muzeum, které 180 m pod povrchem přibližuje návštěvníkům, jak se těžilo uhlí dříve i jak se těží dnes.

Pouhých 10 km severozápadně od Postojné se tyčí na stometrové skále hrad Predjamski grad, zčásti přebudovaný na renesanční zámek. Za ním se nachází další jeskyně, v níž byly objeveny pozůstatky pravěkého člověka. Zámek slouží jako archeologické muzeum.

Druhou královnou slovinského Krasu jsou Škocjanske jame, ležící 30 km jihozápadně od Postojné. I zde je plurál na místě (i když se ne vždy používá), neboť jde o soustavu pěti velkých a řady menších jeskyní. Říčka Notranjska Reka, dosahující hloubky až 200 m, tu vytváří podzemní labyrint úctyhodných rozměrů, s kavernami, propastmi, přírodními mosty, soutěskami, vodopády, kaskádami, ponory a jezírky. Umělý vchod vede návštěvníky do Tiché jeskyně, odkud se přes Velkou dvoranu pokračuje do Šumící jeskyně. Tady se totiž Reka s halasem vtěsnává do úzkého kanálu a později mizí v sifonu Mrtvého jezera. Celých 34 km pak putuje podzemím, načež se poblíž Devinu vynoří a pod jménem Timava teče do Terstského zálivu.

Návštěvnická trasa pokračuje od 45 m vysokého přírodního mostu k obrovskému skalnímu oknu. Odtud je vidět 163 m vysokou skalní stěnu kaňonu Velika dolina. Přes Tominčovu jeskyni s mohutným vodopádem spěje trasa přes hřeben mezi Velkou a Malou dolinou zpět k výchozímu místu ve vsi Matavun. I zde trvá prohlídka s průvodcem asi 1,5 hodiny a je možná po celý rok.

Jeskyně byly dobře známy už Římanům, jak dokládají muzejní sbírky ve Škocjanu. Poutní místo s jeskynním chrámem tu však zřejmě existovalo už před nějakými 3000 lety. Italové později jeskyni nazývali Grotte di San Canziano. Ze země vystupují mohutné sloupy, kterým se říká orjaki – obři. Přestože tu chybí klasická krápníková výzdoba, je podzemí mimořádně majestátní. Spleť stezek a můstků ještě umocňuje působivé osvětlení. Není divu, že právě tohle místo bývalo označováno za vchod do mytologického podsvětí. Jen stálá teplota 13 °C je pro duše zemřelých trochu vysoká a překvapí i živé návštěvníky. Jedinečnost jeskyní zaznamenalo i UNESCO, které už v roce 1986 zařadilo toto území o rozloze 413 ha na seznam Světového dědictví.

Název Škocjan vznikl jako zkomolenina z italského San Canziano a vyskytuje se i ve jménu jiné přírodní pozoruhodnosti, která však leží blíže jeskyni Postojenské než Škocjanské. Je to soutěska Rakov Škocjan. Nad řekou Rak se zde tyčí dva přírodní mosty – pozůstatky zřícených jeskynních stropů. Mali most je 30 m dlouhý, 4 m široký a ční 50 m vysoko nad hladinu. Veliki most je 48 m dlouhý a 23 m široký, ale „jen“ 19 m vysoký. V létě bývá řečiště vyschlé a dá se přejít po kamenech, ale za vysokého stavu vody je to prý pěkný hukot, když se voda řítí mostním obloukem do soutěsky. Rakovi mosti jsou od roku 1949 přírodní rezervací. Stojí u nich rozvaliny kostelíka, který kdysi býval zasvěcen právě onomu světci zvláštního jména – Škocjanovi.

Autor článku: Radvana Kraslová