Edinburčané považují své město za perlu skotské koruny. Má mnoho tváří. Klasickou architekturu střídají zalesněná údolí, rozmáchlé řady georgiánských domů jsou nedaleko středověkých uliček, překvapující výhledy na moře, půvabné mosty klenoucí se přes strže. A také má svůj hrad, starší než město samo, který se pyšně tyčí na skále 135 metrů nad hladinou moře. Vulkanická skála bl'la opevněno zřejmě již v 6. století, ale vznik samotného hradu je doložen až z 11. století. Nejstarší dochovaná část, kaple svaté Margarety, pochází ze století dvanáctého. Hrad je symbolem skotského království a jeho moci. l dnes jeho mohutné středověké hradby chráí skotské korunovační klenoty.

Když však byl na počátku 16. století postaven Palace of Holyroodhouse, hrad jako královská rezidence se téměř přestal užívat. Poté, když skotský král Jakub VI. získal anglickou korunu a přestěhoval svůj dvůr do Londýna, význam hradu postupně upadal. Naopak Holyroodhouse, k němuž vede od hradu „královská míle“, je nyní oficiálním edinburským sídlem současné panovnice Alžběty II. V něm také občas slavnostně povyšuje do šlechtického stavu. Význam této části města kolem rezidence britské panovnice zvýšila i nedávno dokončená nová budova skotského parlamentu, který byl obnoven koncem 20. století.

Z hradního cimbuří se otevírá nejen nádherný výhled na celé město a jeho okolí, včetně červené konstrukce železničního mostu přes zátoku Firth of Forth, ale také na další dominantu skotské metropole, na Calton Hill. Monumentadmirála Nelsona, jenž v roce 1816, jedenáct let po vítězné námořní bitvě u Trafalgaru, navrhl architekt Robert Bum ve tvaru námořního dalekohledu, je nepřehlédnutelný i z velké dálky. Nedaleko něj se rýsuje neobvyklá stavba, Národní památník, věnovaný padlým v napoleonských válkách. Jeho stavba začala ve 20. letech 19. století, ale z nedostatku finančních prostředků zůstal památník nedokončen. Architekt William Henry Playfair tu chtěl vybudovat jakousi kopii starořeckého athénského Parthenónu.

V neoklasicistním stylu bylo v centru Edinburghu postaveno i mnoho dalších staveb. Nemůžeme se proto divit, že skotská metropole je občas nazývána Athénami severu. Dodejme, že tento lichotivý název si zaslouží i jako centrum skotské vzdělanosti. Pyšní se také celou řadou slavných rodáků, například spisovatelé Waltrem Scottem, Robertem Louisem Stevensonem a Arthurem ConanemDoylem, dále zakladatelem moderní ekonomické nauky Adamem Smithem, fyzikem Jamesem Clerkem Maxwellem nebo vynálezcem telefonu Alexandrem Grahamem Bellem. Z proslulých současníků jmenujme alespoň sochaře Eduardo Paolozziho, jehož obří socha lsaaca Newtona dominuje prostranství před Britskou knihovnou v Londýně, či herce Seana Conneryho, prvního představitele filmového Jamese Bonda.

Již od roku 1947 se město stává po tři srpnové týdny středobodem světové kultury. Během Edin- burského mezinárodního festivalu, který je často považován za největší svého druhu na světě, se zde scházejí divadelníci, hudebníci, zpěváci, filmaři i výtvarníci z nejrozličnějších koutů naší planety. Různé kulturní akce se ale v Edinburghu konají během celého roku. Velkou výhodou pro návštěvníky je fakt, že historickou část města lze celkem snadno prochodit pěšky. Je však nutné mít napaměti značné výškové rozdíly. Díky nevelké rozloze a dobře viditelným orientačním bodům (v podobě hradu a Calton Hillu) se iv křivolakých úzkých uličkách snad ani nedá zabloudit. Vyplatí se však „zabloudit“ do některé z četných edinburských hospůdek. Třeba do hostince U Posledního panáka, který stojí nedaleko místa bývalého popraviště a své jméno dostal podle toho, že odsouzenci si tu mohli dát svoji poslední sklenku alkoholu. Dámám můžeme prozradit, že na zdejším pánském pisoáru je velká černá tabule a množství kříd pro ty, kteří by jinak chtěli svá „moudra“ čmárat po zdi. Hostinský každý večer tabuli jednoduše smaže a nemusí se obávat častého malování.

Někteří návštěvníci Edinburghu říkají, že skotská metropole svojí atmosférou připomíná tak trochu Prahu. l on má své Staré a Nové město. Svým kamenným zdivem se značně liší od většiny jiných britských měst. Jisté je, že známé panorama Pražského hradu lze vidět i zde, ve Skotské národní galerii moderního umění.Prochází-li totiž český návštěvník jejími sály, nemůže si nevšimnout dvou obrazů od malíře Oskara Kokoschky. Nejprve jej zřejmě zaujme Pražská nostalgie, a hned poté vedle visící olej Zrání, u něhož se dočte, že tento obraz dostala galerie jako dar od československé vlády v exilu v roce 1942. Zrání - i na „skotském“ popisku jsou pečlivě vytištěny obě čárky - bylo jediným obrazem, který si vzal rakouský malíř z pomnichovského Československa, když musel koncem roku 1938 prchat před nacisty až do Británie.

Druhý obraz, Pražskou nostalgii, namaloval Kokoschka nedlouho po příjezdu do Spojeného království, ještě v roce 1938. Vyjádřil jím svůj stesk i vděk městu, které mu po léta poskytovalo útočiště – spomocí prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka získal roku 1935 československé občanství. Pražská nostalgie není zcela věrným vykreslením české metropole, je imaginativním ztvárněním umělcových představ. Cesta toho to obrazu do místní galerie byla složitější a delší. Již za války jej od malíře koupil pozdější lord Croft, který obraz v roce 1987 galerii zapůjčil. Po jeho smrti v roce 1997 Croftovi dědicové zaplatili obrazem dědické poplatky a se souhlasem příslušných britských úřadů se Pražská nostalgie stala od roku 2000 součástí stálých sbírek Skotské národní galerie moderního umění. Bylo to ostatně přání lorda Crofta.

„Prvním zadavatelem byl mladý anglický přítel, pozdější lord Croft, který si u mne objednal portrét sebe a své sestry. Byl to první Angličan, který mi rozuměl; v Anglii mne tehdy ještě skoro nikdo neznal, ačkoli už mi bylo přes padesát let, a než mne začali (nacisté) pranýřovat jako zvrhlého umělce, měl jsem tak říkajíc světové jméno,“ napsal kdysi Kokoschka.

Samotná Skotská národní galerie tím, že sídlí ve čtyřech objektech rozesetých po městě, připomínápražskou Národní galerii. Pro návštěvníky má však oproti pražské velkou výhodu volného vstupu. Zdarma je také autobus, který pravidelně jednou za hodinu vozí návštěvníky kolem všech galerijních budov. A právě díky tomuto autobusu lze prohlídku sbírek, obsahujících například staré italské mistry, včetně Botticelliho, Raphaela a Tiziana, či velmi kvalitní kolekci francouzských impresionistů, absolvovat během jediného dne. Pouhý den ale v žádném případě nestačí na prohlídku celého Edinburghu.