Údolí Salzachu je ze všech salcburských údolí s převahou nejdelší, za pomoci svých bočních větví většinu Salcburska odvodňuje, a protože s výjimkou Lungau prochází všemi ostatními okresy, vytváří přirozený koridor pro hlavní zemské komunikace. Velký význam má i pro turistiku. Po celé jeho délce vede Tauernradweg, jedna z nejkrásnějších alpských cyklotras, vodáci sem zajíždějí s loděmi i rafty hlavně na horní tok řeky a je tu také několik přírodních pozoruhodností, jež se už staly svého druhu klasikou. Jejich společným jmenovatelem je voda a kdo alespoň některé z nich neviděl, v Salcbursku jako by nebyl.
Ano, řeč bude o soutěskách a vodopádech, ale než některé postupně navštívíme, připomeňme si ve zkratce, jak asi vývoj celého údolí v hlavních rysech probíhal. Salzach (česky Salice) si začal razit cestu ven z hor po zlomech, které vznikaly porušením povrchu při postupném výzdvihu alpské oblasti ve čtvrtohorách; tektonika, resp. křížení zlomů má také na svědomí onen nápadný, téměř pravoúhlý ohyb u města St. Johann im Pongau. Během chladných období docházelo k výraznému prohlubování údolí ledovci. Ledovcová eroze hlavního ledovcového proudu byla silnější než eroze jeho bočních větví, takže po posledním ústupu ledovců tady zůstala visutá boční údolí. Někde stačily řeky jejich skalní prahy při pokračujících výzdvizích Alp rozrušit, jinde se přes prahy z odolnějších hornin dosud valí ve vodopádech.
Městečko Golling leží v údolí Salzachu asi 20 km jižně od Salcburku. Za necelou hodinu odtud dojdeme k osadě Torrener Hof na úpatí Berchtesgadenských Alp a po zaplacení symbolického vstupného dorazíme po krátkém stoupání lesem ke Gollinskému vodopádu (Gollinger Wasserfall). Ten, napájený krasovým pramenem, padá z výšky 75 m přes dva skalní stupně, z nichž spodní je mohutnější a spektakulárnější, neboť vytváří malý amfiteátr. Horní stupeň není zezdola vidět a musí se k němu vystoupat strmým chodníkem. Docela stojí za to přejít opatrně po kamenech říčku pod vodopádem a prohlédnout si nenápadné mechem obrostlé koryto, kterým stále ještě proudí voda k nedalekému rozpadávajícímu se mlýnu. Je to moc hezká kamenická práce.
Jižně od Gollingu si Salzach v širokém oblouku prořezal cestu gigantickými vápencovými hmotami a svým hlubokým kaňonem od sebe oddělil pohoří Tennengebirge a Hagengebirge. Dálnice A10 ani železniční trať se do kaňonu nevejdou a musí do tunelů, stará silnice tento úsek překonává přes průsmyk Lueg, kde je možné zaparkovat a sestoupit po stezce s několika schodišti do soutěsky Salzachöfen. Slovo öfen znamená pec, a kdo ho v názvu poprvé použil, nemohl vybrat lépe, byť by teoreticky nemělo mít s vodou nic společného. Už z výšky je slyšet dunivý hukot, který vydává řeka pěchující svůj proud do sotva deset metrů široké průrvy. Nad ní jsou do sebe zaklíněny obrovské vápencové bloky, pozůstatek dávného skalního řícení, jejich stěny už voda stačila zčásti vymlít a ohladit. Bloky vytvářejí jakousi pseudojeskyni (říká se jí Dóm) a mezi nimi se dá sestoupit temnou chodbou blíže k hladině, která se všude okolo zdánlivě vaří. Tady bývá hodně horko i ostříleným vodákům, pro nezkušené je to vyložený hazard.
V soutěsce Salzachöfen toho není tolik k vidění jako v některých jiných, nikde se ale vodní živel nepředvádí s takovou vehemencí. V tomto ohledu nejméně zaostává říčka Grossarlbach, která protéká stejnojmenným údolím (Grossarltal) a dříve, než poblíž St. Johann im Pongau předá své vody Salzachu, předvede strhující představení v soutěsce Liechtensteinklamm. Ta se svými stěnami vysokými až 300 metrů náleží k nejhlubším v celých Alpách. Návštěvníci do ní vstupují odspodu a pak ji procházejí v délce necelého kilometru, většinou po dřevěných chodnících upevněných ve skalách. V několika úsecích, kde se beztak úzká soutěska zužuje v rozervanou průrvu, vede cesta vyrubanými galeriemi a krátkým tunelem. Tady voda hučí po skalinách tak hlasitě, že skoro není slyšet vlastního slova.
Proměny této soutěsky jsou úžasné, chvílemi člověk neví, kam koukat dřív, jestli vzhůru do bizarně rozpukaných a provrásněných stěn anebo do koryta na obří hrnce a jiné výmoly v různém stadiu vývoje či narušení. Místy je tu i docela dost zeleně a o finále se stará několik desítek metrů vysoký vodopád. U něj chodník končí, nazpět se musí stejnou cestou, a s tím bývá někdy potíž, protože Lichtensteinklamm patří k nejnavštěvovanějším přírodním lokalitám Salcburska. Hlavně za slunných dnů se po chodnících proti sobě posunují téměř souvislé proudy lidí.
U vchodu do soutěsky, přístupné od května do října, se vybírá lidové vstupné, jež přispívá k financování údržby a oprav. Ty nebývají zrovna jednoduché, kupříkladu téměř po každém delším silném lijáku napadají ze stěn ke dnu kmeny stromů, které je často nutné ihned odstranit. Kvůli bezpečnosti návštěvníků musí také každý den celou soutěsku projít a zkontrolovat zřízenec, před a po sezoně se ještě dělá zevrubná prohlídka stěn, z nichž potom výškoví specialisté odstraňují uvolněné skalní bloky. Navíc před zimou je třeba určité části chodníků rozmontovat a uschovat tak, aby je neponičily pády kamení a sněhové laviny. Jednoduché to tu však neměli ani nadšenci z místního alpského spolku, kteří se v roce 1875 rozhodli pomocí chodníků zpřístupnit soutěsku veřejnosti. Po nějaké době jim došly peníze, a tak byli nuceni požádat o pomoc zámožného souseda, knížete Johanna II. von Liechtenstein. O tom, že jim známý mecenáš vyšel vstříc, dodnes svědčí název soutěsky.
A soutěska do třetice. Kitzlochklamm, ležící ob jedno údolí dále na západ, dnes zůstává trochu ve stínu své kolegyně, přestože historicky se stala turistickým magnetem dříve – místní alpský spolek ji zčásti zpřístupnil již v roce 1833. Proč tomu tak je, není těžké uhodnout. Liechtensteinklamm nabízí dynamičtější kus krajiny, hlasitější drama vody a kamene, kdežto Kitzlochklamm není tak sevřený, má však zase více zeleně a romantických zákoutí. A větší výškové rozdíly, neboť po první části s mírným stoupáním následuje výstup po dlouhém dřevěném schodišti vzhůru do skal. Na jeho konci se ocitáte o dobrých 100 m výše, než je vchod. V těchto místech se otevírá ústí štoly, kterou vyhloubili v polovině 16. století hledači zlata a jsou zde i pozůstatky poustevny, v níž poslední poustevník přebýval ještě na začátku minulého století. Svatý muž to měl dobře zařízené: choval tady kozy, prodával pohlednice i náboženské knihy, od turistů vybíral malé všimné a ještě mu sem tam přilepšovali vesničané. Zimu trávil v teple chudobince v nedalekém Taxenbachu.
Také v této soutěsce se platí za vstup a je tu ještě jedna zajímavá možnost – prohlédnout si v doprovodu průvodce jeskyňku s drobnou krápníkovou výzdobou. V loňském roce byl v horním patře soutěsky otevřen nový chodník, čím se stala průchozí. Cestu lze nyní protáhnout a ukončit třeba v lyžařském středisku Rauris, ležícím výše na říčce Rauriser Ache, která soutěsku vyhloubila. Existuje však jeden důvod, proč zvážit, zda se nevrátit nazpět stejnou cestou – dole pod soutěskou stojí restaurace s českou kuchyní a s plzeňským Prazdrojem na čepu.
Vodopádem jsme začali, a tak jím také skončeme. Přesněji řečeno skončeme vodopády, a to ne ledajakými. Ty Krimmlerské však asi není nutné sáhodlouze představovat, i když se zdá někdy až neuvěřitelné, co se člověk o nich může u nás dočíst, a to, světe div se, povětšinou v nabídkách cestovních kanceláří. Nejvyšší vodopády Evropy a páté nejvyšší na světě, to bývá snad nejčastěji se vyskytující blud. Ale jestliže už jsme o něj zavadili, uveďme jej na pravou míru nebo spíš do patřičných mezí, protože žebříčky nejvyšších vodopádů asi nikdy nebudou úplně přesné. Podle dnes dostupných údajů tedy Krimmlerským vodopádům, které překonávají celkovou výšku 380 metrů, patří asi až stosedmdesátá příčka světového žebříčku. Jejich grandiózní půvab to však pranic nesnižuje.
Vodopády vytváří říčka Krimmler Ache vyživovaná ledovci hlavního alpského hřebene, když na dolním toku překonává ve třech stupních mohutný skalnatý práh; odtud pak už míří k soutoku s nedalekým, sotva zrozeným Salzachem. Ke spodnímu stupni (asi 1000 m n.m.) se dostaneme z obce Krimml po půlhodině pohodlné chůze, a pokud nám nevadí oblaka vodní tříště, můžeme dojít až do jeho bezprostřední blízkosti. Sledovat odtud burácející vodní proud, jenž padá z výšky 65 metrů, je mimořádný zážitek.
Krimmlerské vodopády se staly obrovskou turistickou atrakcí již někdy ve 2. polovině 19. století a brzy byla kolem nich vybudována pohodlná vyhlídková cesta. Ta ke všeobecné spokojenosti slouží dodnes a z vyhlídkových míst v jejích serpentinách si můžeme spodní vodopád ještě několikrát prohlédnout z různých výšek a úhlů, případně i zkrášlený duhou. Nutno ještě říci, že všechny tři stupně vodopádu vystupují z hustého lesa a mimo vyhlídková místa je z cesty vodopád víceméně jenom slyšet. Střední vodopád je nejmenší, padá přes třicetimetrový blok skalních ploten, jejichž horní hrana se nachází v nadmořské výšce 1300 m. Tady stojí chata, kde se lze občerstvit před výstupem podél hořejšího stupně, tentokrát vysokého 60 metrů. Poslední vyhlídka je nad jeho horní hranou.
Pro moderní dobu je příznačné, že i tak výjimečný přírodní útvar musel dlouhá léta odolávat náporu technokratů, kteří usilovali o jeho energetické využití, a dokonce pod ním chtěli vybudovat přehradu. Vše se vyřešilo až v roce 1961, kdy vodopády získaly statut přírodní památky. Od té doby už odolávají jenom náporu návštěvníků. Ten bývá někdy hodně rušivý, a proto je lepší přijít se vodopády pokochat mimo vrcholnou turistickou sezonu.