V Begijnhofu neboli bekináži bydlely ve středověku zbožné katoličky, často vdovy, jež se chtěly věnovat péči o chudé a nemocné, žít v nábožensky založené komunitě, avšak mimo uzavřené klášterní společenství. Dnes v amsterdamském Begijnhofu přebývá za nízký nájem několik desítek nezadaných starších dam nebo naopak studentek, které se chovají docela jinak než polosvlečené dívky v nasvícených výkladních skříních kolem Oude Kerk. Doufejme jen, že nežijí dvojím životem.

Osudem Amsterdamu je voda. Počet zdejších grachtů výrazně přesahuje sto padesát. Původně městem procházel normální kanál s hrází, náspy a věžemi. Jenže město vystoupilo ze svých původních hranic a z podmáčených stavebních pozemků bylo potřeba odvést vodu. Zároveň se vodní cesta jevila jako nejvhodnější způsob cestování a dopravy. Postupně proto začaly vznikat soustředné prstence vodních kanálů. Skoro až do konce 19. stol. proudila voda v kanálech díky mořskému přílivu a odlivu. Budování nových částí města s sebou přineslo narušení tohoto přirozeného pohybu vody, který dnes musí „povzbuzovat“ čerpací stanice. Obsluha amsterodamských grachtů stejně jako soužití celé země s mořem zahrnuje náročné činnosti, jež laikovi mohou připadat jako obsluha alchymistické laboratoře. Amsterdam stejně jako třeba Benátky či Bruggy ovládá umění života s vodou.

Na světě existují místa produkující zvláštní energii, která nutí výtvarníky, aby podobu toho místa ukládali do paměti obrazů. Při prohlídkách amsterdamských muzeí získáme dojem, že v Nizozemsku se tato energie vyskytuje až hýřivě marnotratně. Malíři působící třeba ve francouzské metropoli jako by ve svých obrazech vytvářeli každý svou vlastní Paříž. V Nizozemsku je to jiné, tam se zase zdá, že všichni zdejší malíři malují jednu zemi, jedno město, i když samozřejmě v různých podobách. V Paříži každý malíř „píše“ svou knihu o městě, v Nizozemsku malíři „píší“ své kapitoly jedné knihy. „Už v 17. století mělo holandské malířství jen jeden námět, a tím bylo Holandsko, jeho města a měšťané, jeho venkov a venkované, jeho lodě, krávy, sledě a tulipány, jeho střelecké cechy a dobročinné spolky. Toto malířství žilo domácím životem: malovaly se květiny do starostovy ložnice, pouliční výjev pro advokáta, portrét pastora, podobizna lékaře vyučujícího anatomii, loď pro rejdaře, býčci pro chovatele dobytka, rybí trh pro obchodníka s rybami,“ napsal José Pijoan.

Na jedno téma katalánský historik umění zapomněl, a tím je „malá doba ledová“. V letech 1565–1665 se v Nizozemsku výrazně snížila teplota a zimy tam byly mnohem drsnější než dnes. Kronikářem této doby se stal malíř Hendrick Avercamp, který na svých obrazech a kresbách zaznamenal specifickou atmosféru se sáňkujícími dětmi, s grachty plnými bruslařů, s postavami hrajícími na ledě hru, která se velmi podobá našemu hokeji. V nizozemských pověstech a báchorkách jsem zjistil, že země tulipánů dala světu nejen Bludného Holanďana – v časech „malé doby ledové“ bylo možno na zamrzlých grachtech v Amsterdamu spatřit také Bludného bruslaře.

Jak už bylo řečeno, osudem Amsterdamu a samozřejmě i celého Nizozemska je voda. Vzlíná půdou, stoupá z moře, spojuje půdu a moře s nebem. Každá kapka páry zrcadlí, láme a odráží světlo. V Nizozemsku vidíme to, co jinde vidět není, a to, co jinde vidět je, tady vidíme jinak. Výtvarná díla nizozemských mistrů jsou archeologickými exponáty svého druhu. Víme třeba, jak vypadaly nizozemské hospody – maloval je Jan Steen. Některé charakteristické rysy Steenových hospod nalezneme i v současných amsterdamských bruin café, hnědých kavárnách.

Venku před muzeem nám často připadá, že město, vodu nebo oblohu vidíme očima malíře, jehož obrazy jsme si v galerii právě prohlédli. Na tuto symbiózu země a jejích obrazů upozornili i bratři Goncourtové: „Člověk vyjde z muzea a narazí na stejný dům či gracht, jaký právě viděl na obraze Pietera de Hoocha.“ Élie Faure se zase ptá: „Kdepak by byl vzal Rembrandt své zlato a svou červeň, a to stříbřité a naryšavělé světlo, v němž se mísí slunce a vodní prach, kdyby nebyl stále žil v Amsterdamu, v nejhemživějším, nejšpinavějším koutě města, u lodí, vylévajících na nábřeží rudé cáry, rezavé železo, slanečky, perník a královskou vlečku karmínu a žluti v den květinového trhu?“

„Jen málo cestopisů nepopisuje Amsterdam coby město, jehož mravy jsou příliš lehké,“ napsal autor Malých dějin Amsterdamu Geert Mak. Určitě nečetl Obrázky z Holandska Karla Čapka. Tam ženy oněch mravů zcela absentují, jen letmo se tam mihnou květinářky, cyklistka a ženy rybářů v pruhovaných sukních a křídlatých čepcích. Ale Čapek v tomto ohledu opravdu představoval spíše výjimku. Jednomu anglickému veliteli bylo při návštěvě Amsterdamu roku 1634 nápadné, že jakmile vstoupil na Haarlemmstraat, srdečně ho zdravily davy přívětivých dam. Klepaly mu na ramena, tahaly ho za kabát, laskavě ho zvaly k příjemnému posezení. I samotný Casanova se při své návštěvě Amsterdamu podivoval nad samozřejmostí, s jakou se místní ženy pohybovaly po ulicích. Amsterdam se vždy choval jako otevřené město. Jeho otevřenost se mimo jiné projevovala existencí mnoha bujarých tančíren se židovskými houslisty, vyskytovaly se tu i Domy smíchu – veřejné domy pro homosexuály provozované pod rouškou zprostředkovatelny práce pro sluhy. V umělecké čtvrti Jordaan, kdysi chudé čtvrti s veselými podniky pro námořníky, ve spleti uzounkých uliček a malých grachtů se nyní daří kavárničkám, galeriím, obchůdkům s nepotřebnými věcmi a kabaretům. Kabaret v bývalé čtvrti chlapských špílců je jako přístav, ve kterém se mísí lidé a zboží z celého světa: na jednom jevišti se tu setkávají Bertold Brecht, francouzský šanson a anglický smysl pro humor. Amsterdam navštívil i markýz de Sade, další protagonista světa rozkoše. Ve své amsterdamské glose se o erotice ve městě zmiňuje překvapivě jen velmi zběžně: „Holandský milenec, poté co vypil svůj čaj a vykouřil dýmku, těžkopádně vyznává lásku. A jeho milovaná je ještě tak laskavá, že se z toho raduje. Asi neví, že to jde i jinak.“ Markýz to myslel asi tak, že kdyby si milenec dal se svou vyvolenou třeba láhev vína, stala by se jejich láska určitě pokročilejší. Podle markýzova svědectví se i ve věcech lásky projevuje pro Holanďany tak typická opatrnost ve vydávání finančních prostředků.

Až do druhé světové války tvořili asi 13 % obyvatelstva Amsterdamu Židé. Položili tu základ obchodu s tabákem, diamantového průmyslu a udělali z Amsterdamu slavné centrum hebrejské typografie. Amsterdam se k židovským imigrantům choval jinak než ostatní evropská města: Židé zde nemuseli bydlet v ghettu a mohli volně získávat majetek. Chudí Židé žili v okolí Jodenbreestraat v labyrintu úzkých a špinavých uliček. Tato čtvrť byla jedním velkým orientálním trhem: prodávaly se tady kusy nábytku, části zbraní, cáry uniforem, zbytky nářadí, keramické střepy, rozbité hračky, svaté obrázky a posvátné předměty všech náboženství. Chodíval sem i Rembrandt, v jehož obrazech si s trochou fantazie můžeme představit „kvašení“ lepkavých ulic židovské čtvrti, kde z oken visí barevné hadry, které v průvanu ulice jakoby planou a vrhají do ní rusé stíny.

V období druhé světové války byla drtivá většina nizozemských Židů deportována do koncentračních táborů. Symbolem jejich osudu se stal příběh Anny Frankové. Dům, ve kterém se dva roky se svou rodinou skrývala, je dnes Muzeem Anny Frankové.

K nejtypičtějším atrakcím Amsterdamu patří hnědé kavárny, bruin café. O hnědou patinu (někdy se píše o pitoreskní tmavé patině) těchto jednoduše zařízených a především útulných podniků se prý postaral intenzivní nápor času, ale především dlouhodobé působení cigaretového a doutníkového kouře. V dějinách města se období zlatých věků střídala s časy, kdy Amsterdam zchudl, z grachtů se staly odpadní stoky a celé město prostupoval nepříjemný zápach. A jedinou obranou proti tomuto zápachu chudoby se prý stalo kouření.

Nizozemština má pro příjemnou atmosféru výraz gezelligheid, který zní velmi podobně jako německý výraz gemütlichkeit, nejvíce používaný v souvislosti s intimní atmosférou vídeňských kaváren. K útulné atmosféře amsterdamských hnědých kaváren patří i ticho: většinou se v nich neozývá žádná reprodukovaná hudba. Jedna z hnědých kaváren, Café Rijders, představuje důležitý bod v evropské literární topografii. Ve 30. letech 20. stol. tady často sedával rakouský spisovatel Joseph Roth, autor Kapucínské krypty či Pochodu Radeckého. Hnědá barva by se vedle už „zavedené“ oranžové, bílé, červené a modré měla stát erbovní barvou Amsterdamu. Když se ve van Goghově muzeu díváte na jeho Jedlíky brambor nebo Mísu s jablky, barvou připomínající spíše brambory, zdá se vám, jako by se i na těchto plátnech usadil čas a charakteristická vůně amsterdamských hnědých kaváren. Na podzim se ladí dohněda také barva grachtů. Připomínat výskyt hnědé barvy v Rembrandtových obrazech by bylo nošením dříví do lesa. Hnědá barva prostě k Amsterdamu neodmyslitelně patří.

Autor článku: Jiří Kamen