Sotva jsme vyjeli z rušné západní části Funchalu, pásu turistických hotelů nacpaných na sebe a táhnoucích se podél pobřeží, ocitli jsme se v typické madeirské krajině malých políček a banánovníkových plantáží. Do přímořského městečka Câmara de Lobos nás lákalo jméno Winstona Churchilla, jistě nejznámějšího Brita, jenž Madeiru navštívil. Jezdil sem odpočívat a malovat. Z místa, kde stavěl malířský stojan, se mu zdejší přístav s barevně pomalovanými rybářskými loděmi otevřel v plné parádě. Přilehlá restaurace nese Churchillovo jméno. Na jejím jídelním lístku nechybějí ryby espada, vzhledově pozoruhodné tkaničnice tmavé, jež jsou madeirskou specialitou. Místní rybáři bydlí v přízemních domcích na nábřeží, kde také stojí kaple zasvěcená patronu mořeplavců svatému Mikuláši. Volný čas tráví nekonečnou a zdánlivě velmi poklidnou hrou v karty u venkovních stolků, jež občas vzplane v ohnivý výstup hráče, jenž neunese porážku. Nakonec nás ale v přístavu nejvíc zaujal starý rybářský škuner povytažený na břeh, jehož paluba byla obvěšena sušenými treskami. Co chvíli se u trupu lodi zastavil zákazník, aby si nejoblíbenější rybu portugalské kuchyně koupil.

Pár kilometrů za Câmara de Lobos šplháme po úbočí údolí do výšky 580 m n. m. Vyhlídka se zábradlím tady korunuje jedno z nejpůsobivějších míst na ostrově, druhý nejvyšší mořský útes v Evropě Cabo Girao. Je vyhledávaným cílem turistů, jimž tady ženy v madeirských krojích nabízejí nejrůznější suvenýry. Oblíbenou zastávkou je také přímořské letovisko Ribeira Brava, jež leží při okraji údolí se strmými srázy a jeho název „divoká řeka“ připomíná prudké přívaly vody, která se v zimě valí z hor.

Opouštíme jižní pobřeží Madeiry a vydáváme se napříč ostrovem, jenž je v těchto místech široký přes 20 km. Strmá silnice prochází v tisícimetrové výšce průsmykem Boca da Encumeada, který ale podjíždíme dlouhým tunelem, abychom se vyhnuli mnoha serpentinám. Celá Madeira je prošpikována kilometry tunelů, díky nimž je doprava po ostrově rychlejší a bezpečnější. Využíváme je ale jen výjimečně, protože nechceme přijít o výhledy na okolní přírodu. Podél silnice rostou modré hortenzie a hustě zalesněná krajina za průsmykem vypadá velmi divoce. Vysoko v kopcích se objevuje podivný kostel, který je ve skutečnosti jen věží bez hodin. Stojí nad kapličkou zasvěcenou Panně Marii z Fátimy a je významným poutním místem.

Spokojíme se s pohledem zdálky, protože se už těšíme na městečko São Vicente. V jeho středu stojí kostelík Igreja Matriz se zajímavou pestrobarevnou nástropní malbou zobrazující svatého Vincenta. Klidná příjemná atmosféra a příjemné dopolední počasí nás vybízí setrvat, a tak si objednáváme kávu v malé cukrárně na náměstíčku před kostelem a pozorujeme několik starších místních mužů, kteří se o něčem bouřlivě dohadují. V ulici nad náměstím pak objevujeme kouzelný obchůdek s váhami, pokladnou a dřevěnými policemi a šuplíky na zboží, jenž pamatuje pěkných pár desetiletí. Blízko města se nacházejí jeskyně Grutas de São Vicente, otevřené návštěvníkům od roku 1997. Před statisíci lety je po výbuchu sopky vytvořila vřelá láva. Kilometr dlouhá trasa vede kolem lávových jezírek a vulkanických stalaktitů.

Ze São Vicente do Porto Moniz na severozápadním cípu Madeiry jedeme po úzké silničce, považované za jednu z nejkrásnějších pobřežních cest v Evropě. Vine se těsně kolem skalnatých srázů, prochází krátkými tunely, přes mostky, stoupá vysoko nad moře, aby se po pár kilometrech přiblížila zpěněným vlnám Atlantiku. V polovině minulého století budovali dělníci v obtížném terénu tento div stavební techniky skoro 16 let. Přibližně polovina celé délky je průjezdná pouze jedním směrem, od východu na západ. Nabízí úchvatné výhledy na oceán, přímořské městečko Seixal i na srázy hor s malými vinicemi, založenými na terasách, k nimž je svedena voda na zavlažování. Občas střechu auta pokropí vodopád ze skalního převisu nad silnicí, mohla by to ale být i sprška uvolněného kamení, před čímž varují dopravní značky. Obousměrně je trasa São Vicente – Porto Moniz průjezdná tunely vybudovanými v posledních letech.

Proti silnému větru od moře chrání obydlí a políčka obyvatel Porto Moniz pozoruhodné ploty spletené z větví vřesovce stromovitého a suchého kapradí. Odlehlá vesnice nás přitahuje bazény, vybudovanými mezi pobřežními lávovými skalisky. Betonové chodníčky a schody usnadňují vstup do osvěžující mořské vody. Porto Moniz bylo kdysi důležitým střediskem lovu velryb, dnes je typickým rekreačním letoviskem. V bývalé pevnosti bylo vybudováno mořské akvárium, jež představuje živočichy z okolí Madeiry.

Osvěženi míříme na nejzápadnější bod Madeiry, jímž je maják Ponta do Pargo. Sjíždíme k němu ze stejnojmenné vesnice. Námořní plavbě slouží od roku 1922, kdy v něm svítily petrolejové lampy, od konce 50. let je zdrojem světla elektřina. Prohlížíme si skromné muzeum portugalských majáků. Věž přístupná není, ale i z ochozu pod majákem se nemůžeme vynadívat na strmé skalní útesy, jež se zvedají nad mořem. Tvoří nedobytnou hradbu této části pobřeží, až po několika kilometrech se dá sjet k moři do rybářských vesniček Serrado da Cruz, Paúl do Mar či Jardim do Mar.

Z městečka Prazeres na jihozápadě ostrova stoupáme znovu do vnitrozemí po hlavní silnici, jež protíná střed západní části Madeiry. Dostáváme se do výšky přes 1000 m, kde je citelně chladněji než u moře. Kolem nás se válejí chuchvalce mraků, které svěží vítr prohání údolím, shlukuje je a zase rozhání. Když se jimi podaří proniknout slunečním paprskům, krajina pastvin porostlých trsy trávy, stromy a zakrslými keři ohnutými ve směru převládajících větrů se rozsvítí barvami, kdesi dole v dálce se zatřpytí hladina oceánu a na svazích se objeví pasoucí se krávy, jež hrátky přírody zjevně vůbec nezajímají. Projíždíme pustou krajinou takřka bez obydlí a zastavujeme na vyhlídkách, z nichž shlížíme do hustě zalesněných údolí. Jediným větším obydleným místem je Rabaçal, ležící kousek od hlavní silnice. Obklopují ho vřesoviště, bažiny a třetihorní vavřínový prales laurisilva.

Silnice se pak napřímí a mystická krajina se narovná do stejně tajemné rozlehlé náhorní plošiny Paúl de Serra, dlouhé 17 a široké 6 km. Zelená barva trávy poněkud ustoupí nahnědlým vřesovištím, tu a tam se zažlutí keře hlodáše. Při zimních deštích pórovitý vulkanický povrch nasákne vodou a vytvoří přírodní zásobárnu, odkud voda stéká do údolí četnými potůčky. Náhorní plošina je pro část ostrova i zdrojem elektřiny, protože takřka neustávající vítr tady točí vrtulemi větrných elektráren.