Z letadla vypadá šedozelený porost pokrývající strmé svahy od vrcholků hor až k průzračnému moři jako měkký a přívětivý koberec. Zblízka je to nepřátelský zelený svět uzavřený sám do sebe. Macchie (Macchia, Maquis), jak se tento typ vegetace nazývá, sice omamně voní, ale je také drsná a téměř neprostupná. Označení macchie používané v celém středozemí, pochází právě z korsického slova označujícího tuto křovitou vegetaci vysokou dva až pět metrů. Jejím základem je asi dvanáct druhů keřů, které se vzájemně prorůstají a představují i svým počtem podstatnou část macchie. Tyto křoviny s velmi tuhými a často i stálezelenými listy odolají jak spalujícímu slunci, tak i stále hladovým ostrovním býložravcům. V jejich přízemním patře pak roste množství různých bylin, které bojují proti nepřízni klimatu a spásání stejným způsobem jako křoviny, i když řada z nich používá ještě jednu obrannou strategii – do svých listů a stonků ukládají rozmanité silice, které vytvářejí kolem rostliny jakýsi ochranný obal zabraňující nadměrnému odpařování a navíc činí rostliny nepoživatelnými. Celé toto přírodní dílo je ještě provázané několika druhy lián a popínavých rostlin a navíc vyzbrojeno nespočtem ostnů, trnů, bodců a pícháků, které dobrovolně nepustí do svého nitra nikoho.

Přesto se tyto rozsáhlé a jako lesy hluboké houštiny staly útočištěm mnoha ostrovních obyvatel – zvířat i lidí. Do houževnaté a pichlavé hmoty macchie jsou proraženy chodbičky, tunýlky i průseky nad vyšlapanými pěšinkami, které si zvěř musí neustále udržovat, aby nezarostly. Z velkých zvířat jsou v macchii nejpočetnější skupiny divočáků. Základem jejich ostrovní populace jsou původní divoká prasata, jaká známe z našich lesů, ale na mnoha místech, zejména ve vnitrozemí ostrova, můžeme zahlédnout polodivoká domácí prasata, která přijala macchii za svůj nový domov a díky bohaté úrodě žaludů a jedlých kaštanů se jim zde daří opravdu báječně. Houštiny macchie se staly také odvěkým útočištěm pronásledovaných Korsičanů. Tradičně se v nich ukrývali korsičtí bandité i oddíly vzbouřenců bojujících za nezávislost ostrova. V macchii se schovávali i obyvatelé pobřežních osad při loupeživých nájezdech korzárů a často i rodiny ohrožené vendetou, která se stala jedním z nechvalně známých symbolů tohoto krásného ostrova.

Pichlavá, neprostupná macchie však má i svou přívětivou, ba dokonce i krásnou tvář. Je plná květů, vůní, barev, je i plná překvapení. Mnohé z keřů poskytují lidem plody, silice, dřevo nebo jen prosté potěšení. V pozdním létě a začátkem podzimu zazáří v zeleném koberci oranžově rudé svazečky kulatých plodů planiky (Arbutus undeo), které se používají na přípravu výtečných domácích marmelád. Mnohonásobně zvětšený příbuzný našeho vřesu, vřesovec stromový, (Erica arborea) zase poskytuje své velmi tvrdé, hnědočervené dřevo pro výrobu dýmek a bílé vonné kvítky „svatební“ myrty (Myrthus communis) potěší svojí něžností každého, kdo jde kolem.

V sušších a teplejších oblastech ostrova, zejména podél pobřeží, kde je již málo vody pro růst keřů, se na mnoha místech rozrůstají bylinné, voňavé zahrádky sahající sotva ke kolenům. Také s tímto typem vegetace se setkáme na mnoha místech mediteránu, kde bývá označován jako frygana (řecky), garigue (italsky), toriages (španělsky) nebo šibľjak (na Balkáně). Tady si můžeme přivonět k rozmarýnu, tymiánu, levanduli, saturejce nebo šalvěji a v místech, kam zalétá slaný sprej od moře, rostou jalovce, nabízející své zdužnatělé šištičky, zvané jalovčinky, které se užívají jako koření při přípravě masa nebo při výrobě aromatického likéru.

Zcela jiný typ vegetace najdeme v hornatém vnitrozemí, kde častěji prší. Tady rostou prosluněné, skutečně krásné dubové lesy s bohatým podrostem. Houby v nich sice příliš nerostou, zato zde můžeme spatřit květnaté koberce, které se mění v jednotlivých vlnách od časného jara do počátku léta. Například zjara vykvétají na prosluněných mýtinách a opuštěných korkovníkových terasách zemní orchideje zvané tořiče. Jejich květy patří ve světě rostlin k jedněm z nejdokonalejších. Tořiče, opylované hmyzem jako většina ostatních rostlin, se rozhodly, že za tuto službu nebudou platit svým nektarem, ale že své opylovače podvedou a ošálí. A tak květy tořičů svým tvarem, barvou a dokonce i povrchem dokonale napodobují samičky různých druhů včel, čmeláků a jiných blanokřídlých. Páření chtiví samečkové na tyto květy usedají a při neúspěšné snaze o kopulaci se postupně obalují pylem rostliny. Takový mladý, neuspokojený a zmatený sameček po chvíli odlétá a za nedlouho se nechá oklamat dalším květem, který při opakovaném pokusu o kopulaci opylí, a tedy oplodní, i když trochu jinak, než si přál. Dalším barevným potěšením dubových lesů jsou rozkvetlé koberce bramboříků, které začátkem léta leží pod nohama každého, kdo se vydá do lesnatého vnitrozemí.

Na květnaté aspekty jsou bohaté zejména staré a často už opuštěné lesní terasy, na nichž se vysazovaly korkové duby (Quercus suber). Korek se využíval již v dobách antiky na střešní krytinu i na uzavírání nádob. A smícháním drceného korku s jílem vznikl vynikající stavební materiál, který se v některých oblastech využíval ještě v minulém století. Mnohostranné a tradiční využití korku přetrvává do současnosti a objevují se i nové způsoby použití. Ve specializovaných obchůdcích, zaměřených hlavně na turisty, můžete koupit korkové mapy, pohlednice a dokonce i kravaty, klobouky nebo dámské kabelky. Přesto je však korek nejčastěji spojován s korkovou zátkou v lahvi s vínem, a právě díky oblibě korkových „špuntů“ stále ještě rostou na ostrově rozsáhlé plantáže korkového dubu, které jsou zároveň přívětivým, i když kultivovaným lesem, kam se uchyluje hodně vzácných rostlin i živočichů. Tyto dobře přístupné korkové lesní aleje jsou i místem romantických vycházek, klidu a oddychu. Vytlačení korkových zátek plastovými náhražkami může vést k ohrožení tohoto zvláštního biotopu, který zde přetrvává z dob antiky. Tisíciletá tradice pěstování těchto dubů je také spojena s propracovanou technologií sklizně a následné péče o „oholené“ stromy.

Kůra se sklízí především z kmenů, a to do výšky 3 až 5 metrů, případně i z nejsilnějších větví. První sklizeň přichází, když je stromu 15 let a opakuje se každých 5 až 7 let. Stromy se dožívají až čtyři sta let, i když jejich hospodářské využití většinou nepřesahuje dvě století. Kůra korkového dubu může být až 25 cm silná a strom si ji tvoří hlavně jako ochranu proti požáru. Kromě řady dobrých vlastností, jako je odolnost vůči hnilobě, lehkost, pružnost, vysoká soudržnost a neprostupnost pro vodu a plyny, se korek vyznačuje i nízkou hořlavostí.

Skutečně erbovním stromem Korsiky je však kaštan. Přivezen byl na ostrov v 15. století Janovany a na další čtyři staletí se stal jednou z nejdůležitějších místních plodin a významnou položkou celonárodní „kaštanové ekonomiky“. Jeho pěstování se rozšířilo po celé Korsice, zejména pak v nejpříhodnějších, tedy vyšších polohách vnitrozemí, jako je například oblast La Castagniccia, která mu vděčí i za své jméno. Chloubou každé vesnice či údolí je mohutný kaštanovník, a to že tyto stromy dokáží dorůst do úctyhodných rozměrů, dokazuje i „Castagno dei Cento Cavalli – Kaštan sta koní“ ze Sicílie, který je svým obvodem pětapadesátí metrů druhým nejširším stromem na světě. Kaštan poskytuje palivo, řezbářský a stavební materiál, ale především potravu pro lidi a dokonce i pro domácí zvířata. Co se nesnědlo a nezužitkovalo v domácnosti, to posloužilo k výměně za olej, víno a ryby z přímořských oblastí. Kaštany se záhy staly také hlavní vývozní surovinou Korsičanů. V době maximální slávy kaštanů, začátkem 19. století, se sklízelo téměř 200 tisíc tun kaštanů ročně. Na ostrově bylo v provozu na dvanáct set mlýnů, kde se ze sušených kaštanů mlela kaštanová mouka. Koncem 19. století přichází úpadek kaštanové ekonomiky, lesy jsou postupně káceny a tento trend se ještě zesiluje po první světové válce. Následkem úbytku obyvatel i orientací na nové způsoby obživy mnoho kaštanových lesů pustne. Poslední, smrtelnou ranou pak bylo houbové onemocnění, jemuž podlehla velká část zbylých porostů. Přesto dodnes můžeme na mnoha místech uvidět nevelké kaštanové háji, které většinou nikdo nesklízí, z čehož mají největší užitek domácí i divoká prasata.

Kaštan jedlý (Castanea sativa) však z korsické kuchyně zcela nezmizel. Používá se však nejčastěji jako pochutina a s našimi kaštany jírovci nemá kromě jména pranic společného. Dospělý strom začíná tvořit plody plodit již v polovině srpna, ale na sklizeň je nutné počkat až do října. Vyloupané kaštany se přes zimu suší ve speciálních spížích – kamenných, většinou dvoupatrových přístavcích. Ačkoliv se plody dříve jedly i celé, pečené na plotně, většina sklizně se mlela na mouku (farina castagnina), která sloužila jako základ mnoha pokrmů. Traduje se, že v dobách největších kaštanových sklizní museli například novomanželé v oblasti Alemani připravit pro svatební hosty na dvaadvacet různých kaštanových pokrmů. Většina z těchto tradičních jídel již upadla v zapomnění, přesto je možné několik kaštanových specialit ochutnat v místních restauracích. Nejtypičtější je tradiční koláč pulenda, nově se objevuje sladký castagnu, nebo sušenky canistrelli a jednohubky pisticcini. Lokálně se dokonce vyrábějí kaštanové bonbóny (Les Maquisettes) a karamelky (Chamiel), ba i kaštanová zmrzlina. Kaštanová mouka je také nezbytnou součástí další místní speciality – piva Pietra, jemuž propůjčuje velmi charakteristickou chuť. Příprava a vaření jantarově zbarveného piva perníkové chuti je samozřejmě přísně střeženým tajemstvím. Za kulinářskou zvláštnost je možné považovat také husí a kachní játra z chovů, do jejichž krmiva byly přidávány kaštany, které pak dávají játrům zajímavý chuťový akcent. Korsika, Korsičané a korsické rostliny, ať divoké nebo pěstované, vytvářejí jeden nedělitelný a svérázný ostrovní svět, který nás uchvátí a překvapí v kteroukoliv roční dobu. Ale přece jen nejkrásnější a nejvoňavější je v pozdním jaru, kdy jsou lesy a přímořské louky plné květů a vůní. 

Autor článku: Jan Votýpka, jr.