Za hranici mezi severem a jihem považují všichni Italové Florencii. Na území ležícím od ní směrem nahoru je soustředěna většina průmyslu i administrativy země. Severní města, většinou pečlivě udržovaná v čistotě a pořádku, neustále procházejí modernizací. Jejich obyvatelé jsou více stresovaní a v jednání s ostatními spíše uzavření. V rámci celku se ovšem dají vystopovat i jednotlivá místa s dalšími specifickými odlišnostmi. Tak například k hlavnímu městu Římu mají časté komentáře a výhrady snad všichni ostatní seveřané i jižané.

Řím je centrum vlády i finanční politiky a jeho obyvatelé se prý chovají značně povýšeně, jako kdyby na svých bedrech stále ještě nesli plnou váhu významu starého římského impéria. Římští fotbaloví fanoušci jsou považováni za jedny z nejagresivnějších. O Milánu se zase říká, že je uspěchané. Udává módní trendy a finanční politiku nejen pro Itálii. Veroně byl díky její slavné operní aréně přiřazen přívlastek rozezpívaná a její obyvatelé si na ulici velmi rádi prozpěvují jen tak  sami pro sebe. O Janovanech se říká, že jsou přespříliš šetřiví a lakomí. O Benátkách se pak často mluví jako o „americké kolonii“, protože jejich značná část je v  rukou právě severoamerických majitelů.

Ve Florencii se dva odlišné světy severu a jihu začínají pozvolna mísit. Objevuje se tu barevnější a odvážnější móda, na ulicích je více hluku a nepořádku a také víc zaplněných restaurací, protože Florenťané, na rozdíl od domáčtějších seveřanů, obvykle raději jedí mimo domov. Na tvářích místních se pak zračí větší klid a obvyklá dobrá nálada. Florencie má i svůj vlastní dialekt. Místo „k“ vyslovují „h“, takže například když Florenťan v restauraci žádá o „hoha holu“, nechce nic jiného než Coca Colu.

Další atribut, který obvykle každému Italovi vytane na mysli v souvislosti s Florencií, jsou až půlkilové šťavnaté bifteky a výborná toskánská vína. Gastronomie severu je vůbec hodně masitá, z italských specialit jsou tu typičtější noky, nejrůznější rizota a hlavně kukuřičná kaše polenta, za kterou si seveřané vysloužili u jižanů ne příliš pěknou přezdívku polentoni, tedy něco jako „kašaři“.

Seveřané si proti jižanům také příliš servítky neberou. Říkají jim terrono, což se dá přeložit třeba jako venkované. S ohledem na předchozí kuchařské téma by je ovšem mohli nazývat například „špagetáři“, protože těstoviny všeho druhu, hlavně doplněné všemožnou zeleninou a saláty, a také nejrůznější mořské plody a ryby jsou nejčastější součástí jihoitalské kuchyně. Ke všemu jako příloha přináleží množství bílého chleba. Když se na jihu Itálie zasedne ke stolu, celý rituál obvykle trvá několik hodin. Začíná se několika předkrmy, jako hlavní jídlo následují špagety, pak ještě ryba nebo mořské plody a na závěr několik zákusků. Pokud v širokém výběru výtečných laskomin nevíte, co si zrovna vybrat, můžete si objednat obvyklý tris, což znamená, že vám přinesou menší porce výběru tří jídel.

Italové milují sladké. Silná káva nebo čokoláda a čerstvě upečený, ještě teplý loupák neboli cornetto se konzumují ve specializovaných kavárnách jako snídaně i svačina, a to vždy vstoje, stolky se pro tuto příležitost moc nepoužívají. Některé takové kavárničky se vždy čerstvým cornettem fungují i pozdě v noci, protože to je prý vynikající životabudič pro mládež vycházející za svítání z diskoték. Na svojí vyhlášené zmrzlině si Italové také pochutnávají v pro nás neobvyklou hodinu. Bývá to spíše na závěr večeře, což je kolem půlnoci, nebo ještě později, po obvyklé povečeřové procházce.

Inu, směrem na jih stoupá teplota i vlhkost vzduchu, a tak vpodvečer je ve společnosti přátel venku nejpříjemněji, ať už je víkend či všední den (a samozřejmě nikdy nesmí chybět množství skvělého jídla.) Jakákoliv příležitost pro nějakou oslavu je vítána. Například pořádná svatba by neměla mít méně než 100 až 200 hostů. Únava přichází až hodně pozdě, protože většina lidí po obědě, tak mezi jednou a čtvrtou odpoledne, dodržuje odpočinkovou siestu. To je jediný moment, kdy trochu utichne pouliční ruch, který jinak trvá prakticky celou noc a zvolna přechází do nového dne.

V jihoitalských městech téměř neexistují pěší zóny. Přechody pro chodce jsou lidem většinou k ničemu, protože ti „pojízdní“ si vyhrazují stoprocentní přednost, nemívají zpětná zrcátka a červená na semaforu pro ně také moc neplatí, ať už jedou v autě nebo na motorce. Motorku vůbec nepovažují za dopravní prostředek pouze pro jednu osobu, obvykle se na ní všelijak „navěsí“ hned několik pasažérů. Italové se přepravují velmi rádi, a též stále někam vozí nejrůznější náklady. Je jedno, zda jde o cestu dlouhou či krátkou. Cestují hlavně ve skupinách. Muži i ženy jsou vždy upraveni a oblečeni podle poslední módy, spíše extravagantně, často mění barvu i střih účesů. Marnivé dámy se velmi nápadně líčí, rády nosí barevné šaty a mohutné zlaté šperky, které jim ovšem velmi sluší.

Za jedno z nejtradičnějších měst italského jihu, co do specifik povahy jižanů, je považována Neapol. Její obyvatelé mají pověst lidí veselých, vřelých a ukřičených, rádi si dělají legraci z ostatních i sami ze sebe. Pod Vesuvem to prý zkrátka vře. Napoletánci, jako ovšem všichni Italové, jsou náruživí katolíci, ale stejně tak třeba fotbaloví fanouškové. Své oblíbence zbožňují téměř jako sochy svatých, jak to lze uvést na příkladu Maradony, jemuž hojně stavějí na nejrůznějších místech oslavné oltáře – doma, v restauracích i na ulici. I nejslavnější italské melodie jako O Sole Mio nebo Santa Lucia vznikly v Neapoli, která je prý i kolébkou pizzy, několika slavných komiků a mnoha kapsářů. Ovšem říká se, že jihoitalští kapsáři a další podvodníci jsou tak příjemní a vtipní lidé, že jim jejich oběti většinou odpustí.

Naprosto jiným světem a kapitolou sama pro sebe je jihoitalský ostrov Sicílie. Mnozí určitě potvrdí, že žádný slavný film vyprávějící příběhy lidí ze Sicílie není přehnaný. Dodnes se tu v každodenním životě respektují hluboce zakořeněné místní zvyky. V souvislosti s bigotním katolictvím a rodinnou patriarchální tradicí tu například stále platí, že žena by se měla vdávat jako panna a nikdy by bez doprovodu muže neměla vycházet z domu. Proto je pro každou ženu důležitý otec i bratr, a později manžel a syn. Ovšem i role matky má u mužů velkou váhu. Muž je k ženě obvykle galantní a velkorysý. Když se jednou zamiluje, je schopen pro svou vyvolenou udělat všechno. Rozvody se téměř nepřipouštějí, a vlastně v celé Itálii je rozvod dost složitá záležitost i administrativně. Kostel a katolická víra všechny Italy přirozeně provází celý život, zbožně se dodržují všechny obvyklé rituály i církevní svátky, s maximálním respektem se pohlíží na lidský život i na smrt.

Na závěr, pro neznalé italských poměrů, by mohlo být užitečné zdůraznit, čeho se určitě vyvarovat, aby se setkání s jinak přátelskými Italy nezměnilo v nepříjemnost. Italové jsou zvyklí chodit vždy čistě umytí a navonění. Kompletní depilace u žen je neodmyslitelnou povinností.. A pak je tu ještě jedna zdánlivá drobnost. Italové nosí buď podkolenky, nebo chodí naboso, zkrátka považují za společensky naprosto nepřípustné, aby byl mezi botou a nohavicí vidět okraj ponožky a nad ní kus holé nohy. Takto poučeni můžeme se zajisté již bez obav vydat na cestu za krásami Itálie a za vášněmi jejích obyvatel.