Benátky, gondoly a gondoliéři k sobě patří – už dlouho. Slovo „gondola“, původu samozřejmě benátského, leč jazykově velmi nejasného, se poprvé objevilo roku 1094 v dekretu vydaném dóžetem Vitalem Falierem. O tom, jak dávné gondoly vypadaly, se můžeme jen dohadovat. Nejstarší dochovaná vyobrazení pocházejí totiž až z přelomu 15. a 16. století a vděčíme za ně takovým umělcům, jako byli Gentile Bellini či Vittore Carpaccio. Ve srovnání s dnešními byly tyto gondoly daleko jednodušší i méně pohodlné.

Teprve od 17. století začaly gondoly postupně získávat všechny své dnešní typické znaky. Pro vzhled a velikost gondol platila vždy přísná pravidla. Ač je to při tak dlouhé historii s podivem, k rozhodujícím změnám směrem k dnešnímu vzhledu gondol došlo teprve v 19. století. Tehdy poprvé začaly být gondoly asymetrické. Kvůli zlepšení ovladatelnosti a manévrovacích schopností je levá strana člunu delší než pravá. Rozdíl čítal zprvu jen několik centimetrů, ale ve 20. století se zvýšil až na čtyřiadvacet. Gondola má díky tomu trvalý náklon doprava, což vyrovnává otáčení doleva při záběru vesla a také vyvažuje hmotnost gondoliéra stojícího na levé straně.

Když porovnáme dnešní gondoly s těmi, které zachytili na svých obrazech třeba Canaletto či Tiepolo v 18. století, hned si všimneme ještě jedné nápadné věci – současným gondolám chybí felze, nepřehlédnutelná „kajuta“ či přístřešek uprostřed, který dříve chránil cestující před nepřízní počasí, často však také před dotěrnými pohledy okolí. O tyto přístřešky přišly gondoly až na počátku 20. století – činnosti vyžadující ochranu před indiskrétními zraky se přesunuly z palub gondol jinam, zato začalo přibývat turistů, jimž felze zhoršovalo výhled na památky a zabíralo v člunu zbytečně místo.

V dobách, kdy se po benátských kanálech plavilo gondol několik tisíc, bylo město poseto squeri, loděnicemi a doky, kde se gondoly stavěly a opravovaly. Svědčí o tom i četná místní jména zakončená přídomkem „del Squero“. Dnes má Asociace gondoliérů přesně stanovený počet pouhých 425 členů a na členství se čeká v pořadníku, loděnice zůstaly tři. Nejstarší z nich je Squero di San Trovaso ve čtvrti Dorsoduro, která po svém otevření na počátku 17. století zaměstnávala 60 squeraroli, tesařských mistrů specializovaných na gondoly. Stavba gondoly, která je dlouhá téměř 11 metrů, široká až 138 centimetrů a váží zhruba 600 kilogramů, trvá asi 40–45 pracovních dnů. Prakticky vše se dělá ručně, pomocí jednoduchých nástrojů – sekery, hoblíku, pily a kladiva. Gondola se tradičně skládá z 280 dílů, na jejichž výrobu se používá osm různých druhů dřeva – modřínové, jedlové, dubové, jilmové, třešňové, mahagonové (někdy nahrazované cedrovým), lipové a ořešákové. Aby se dosáhlo typického zahnutého tvaru gondoly, musí se prkna ohnout. Vyzrálé suché dřevo se namočí a poté průběžně zahřívá nad ohněm z rákosu – ten prý dává pro ohýbání dřeva nejlepší teplo.

Moderní doba však proniká i do tak tradičního oboru, jakým je stavba gondol. Stále častěji se totiž objevují nové čluny, které jsou vyrobeny z tzv. námořní překližky… Potom se ani nelze divit těm, kteří požadují přesné a přísné dodržování tradic. Někdy ale není jednoduché rozhodnout, kde je hranice mezi dodržováním tradic a snahou využít jich pro vlastní prospěch. V tomto směru pořádně víří hladinu benátských kanálů Alexandra Haiová, asi čtyřicetiletá někdejší filmařka alžírsko-německého původu s německým pasem, která se do města přestěhovala před 11 lety z Hamburku a rozhodla se, že se stane první gondoliérkou v dějinách. Třikrát neuspěla při povinných zkouškách – podle Asociace gondoliérů proto, že nebyla schopna dostatečně přesně ovládat gondolu, podle Haiové proto, že bylo předem rozhodnuto, že jako žena a navíc cizinka uspět nesmí. Haiová se začala soudit – a úspěšně. Letos na jaře oblastní soud rozhodl, že smí vozit jako „hotelová“ gondoliérka hosty tří benátských hotelů, jejichž majitel ji zaměstnává. Protože však nemá oficiálně složené zkoušky, nemůže vstoupit do Asociace a nesmí vozit jiné zákazníky než hosty příslušných hotelů. Zatímco Asociace podporovaná městskou radou usiluje o zrušení tohoto rozhodnutí, Haiová v médiích obvinila benátské gondoliéry, že mnozí šidí zákazníky, protože krátí dobu projížďky, že nehovoří třemi světovými jazyky, jak by měli, případně že kazí zákazníkům dojem z projížďky neustálým hovorem do mobilu. Je vcelku pochopitelné, že těmito prohlášeními Haiová situaci příliš neuklidnila.

Zdánlivě úsměvná historka má ovšem docela vážné ekonomické pozadí. Být gondoliérem je i přes značné náklady spojené s pořízením a údržbou gondoly velmi dobrý byznys, který se tradičně dědil z otce na syna. Vždyť aktuálně stojí základní čtyřicetiminutová projížďka přes den 80 a večer rovných 100 eur. Do jedné gondoly smí přitom nastoupit nejvýše šest osob. Na druhé straně pro hotely, které vyjížďky s první gondoliérkou v historii nabízejí, je to výborná reklama zdarma. Kromě toho je příběh také ukázkou velmi silného konzervatismu a možná i určitého sexismu mnohých Benátčanů. Ostatně teprve v roce 1999 došlo k jinému podobnému průlomu. Tehdy mohla servírka Ljubica Gunjová z Chorvatska jako vůbec první žena začít obsluhovat hosty sedící u kavárenských stolků pod širým nebem na náměstí sv. Marka. Do té doby byla tato práce výhradní doménou mužů…

Gondoly dál tiše kloužou po hladině benátských kanálů, turisté v nich obdivně vzdychají nad krásou okolí, paměťové karty se plní obrázky, občas dá gondoliér k dobru serenádu (co na tom, že jedna z nejčastějších, O sole mio, je původu neapolského). Tradiční výjevy v tradičních kulisách. A za nimi? Nechme se překvapit.

Autor článku: Jaroslav Hofmann