„Británie se smířila s římským systémem a nyní prožívala téměř po tři století v mnohém nejšťastnější, nejpohodlnější a nejosvícenější období, jaké kdy její obyvatelé poznali,“ napsal Winston Churchill ve svých Dějinách anglicky mluvících národů. Po celé Anglii najdeme dodnes větší či menší památky z doby, kdy toto území bylo římskou provincií. V městečku Bath se dochovala ve výborném stavu jedna z velkých vymožeností starověku – římské lázně. Jejich prohlídka nám zároveň připomene, jak malý pokrok od dob antiky lidstvo učinilo... Samozřejmě si musíme odmyslet různé technické vymoženosti a vědecké objevy.

Ještě jednou si dovolím ocitovat Winstona Churchilla: „Od roku 400 do roku 1900 neměl nikdo ústřední topení a jen málokdo vlastnil koupelnu s teplou vodou. Bohatý římsko-britský občan považoval při stavbě venkovského sídla systém podpodlahového vytápění za nepostradatelný. Zato jeho potomci žili dalších patnáct set let v chladu nevytopených příbytků, který se zmírnil, jen když se občas za nadměrné spotřeby paliva peklo v obrovských krbech. Ještě dnes bydlí v ústředně vytápěných domech menší procento obyvatel než v oněch starověkých dobách, a pokud jde o koupelny, na ty se až do poloviny 19. století dokonale zapomnělo. Po celé toto dlouhé, pochmurné mezidobí vládla v obydlích nejmocnějších a nejbohatších lidí zima a špína.“

Připomenu, že Churchill psal tato slova koncem 30. let minulého století, ale dodnes je v mnoha venkovských – ale i městských – anglických staveních patrné, že koupelna nebyla původní součástí domu, ale jaksi teprve někdy později dostavěná či přistavěná.

Vraťme se ale do Bathu. Léčivé účinky zdejších minerálních vod se podle legendy poprvé projevily v roce 860 př. n. l., když pomohly keltskému princi Bladudovi od lepry. První skutečné lázně tu však vybudovali v 1. stol. Římané, tehdy se město jmenovalo Aquae Sulis. Název si „vypůjčili“ od keltské bohyně Sulis, obdoby římské Minervy. Následovníci Caesarovi totiž uměli mistrně využívat místních božstev pro svou politiku. Díky svému technickému umu dokázali svést pramen z nedalekých Mendipských vrchů do rezervoáru a vybudovat lázeňský komplex. Lázně, otevřené pro muže i ženy, se staly centrem tehdejšího sociálního života. Během tří staletí římské nadvlády byly neustále rozšiřovány. Poté postupně upadaly v zapomenutí. Znovuobjeveny byly teprve v roce 1880! A nejenže byly vykopány z nánosů zeminy, ale také zrestaurovány, takže dnes je můžeme obdivovat téměř v původním stavu.

Na hladině venkovního bazénku se zrcadlí věž nedalekého opatství. To také patří neodmyslitelně k slavné historii městečka. Právě v něm byl roku 963 korunován král Edgar z Wessexu, první král veškeré Anglie! Opatstvím je již dávno jen podle názvu (Bath Abbey), ale patří k nejkouzelnějším chrámovým stavbám v Anglii, i když nedosahuje takové velkoleposti, jako například katedrály v nedalekém Salisbury či Wellsu.

Ve středověku se Bath stal známým dokonce také svým soukenictvím, což neopomenul zmínit Geoffrey Chaucer v prologu svých proslulých Canterburských povídek, které vznikly na počátku 15. stol. „Pak DOBRÁ ŽENA Z BATHU s námi šla; žel bohu byla trochu nahluchlá. Dovedná byla věru soukenice, s Yprami, s Gentem mohla poměřit se.“

A s krásou belgických měst Ypry či Gent se určitě může měřit i dnešní Bath. Není to však krása středověká. Anglické lázeňské městečko upoutá svou rozmáchlou urbanistikou. Dnešní podoba nevznikla živelně, ale koncem 18. stol. na rýsovacích prknech stavitele a architekta Johna Wooda a jeho stejnojmenného syna. Nenajdeme tu proto nějaké křivolaké uličky, ale většinou široké třídy či rozmáchlá náměstí. Takové uspořádání by se zcela jistě líbilo i starým Římanům, vždyť i jejich města na území dnešní Anglie vznikala vesměs na strohém půdorysu táborů legií. Georgiánská architektura však dobře souzní s přísností římských lázní i gotickou nádherou sousedního opatství.

Přehlédnout bychom neměli ani unikátní most Pultney Bridge, postavený v letech 1769–1774 přes řeku Avonu. Navrhl jej jeden z nejproslulejších architektů Anglie konce 18. stol. Robert Adam. Inspiroval se známým florentským Ponte Vecchio – i na Pultney Bridge jsou po obou stranách mostovky malé krámky...

Právě v 18. stol. začala stoupat popularita Bathu jako lázeňského městečka (vždyť má lázeň přímo ve jméně). Přestože staré římské lázně byly znovuobjeveny až koncem 19. stol., na léčivé účinky minerálních vod se nezapomnělo. Již roku 1738 tu doktor William Oliver, brzy přezdívaný Bath Oliver, založil středisko na léčení dny, později proslulé jako Royal Mineral Water Hospital. Koncem 18. stol. se pak Bath stal velmi módním a vyhledávaným místem anglické vyšší a vyšší střední třídy. Jejich jistá povýšenost jako by dodnes čišela z honosných georgiánských fasád... Mnohé místní čajovny však mnohem více svou atmosférou připomínají dobu viktoriánskou. V žádném případě však nelze říci, že se tu zastavil čas. Naopak, kromě svého lázeňství je Bath živoucím kulturním městem. Pravidelně se tu pořádají různé akce včetně literárních festivalů. Bath Literatury Festival vznikl teprve v roce 1996, v současnosti však má již své místo v anglickém kulturním kalendáři. Jeden z jeho nedávných ročníků byl věnován také oslavě knih Jane Austenové. Slavná spisovatelka strávila spolu s rodiči a sestrou v Bathu od roku 1801 několik let. Překvapivě si však toto místo nikdy neoblíbila. Snad by ale při pohledu na dnešní tvář města svůj názor změnila. A jistě by ji v tom nemusela utvrzovat skutečnost, že „City of Bath“ je od roku 1987 na seznamu Světového dědictví UNESCO.

Autor článku: Jaroslav Beránek

Zdroj textu: časopis Země světa, červenec 2013 "Anglie 3"

Článek publikován s laskavým souhlasem redakce časopisu Země světa

Cestovní kancelář Quicktour s. r. o. doporučuje všem cestovatelům časopis Země světa, ve kterém najdou inspiraci na cesty a spoustu informací o nejzajímavějších místech naší planety. Aktuální i starší čísla lze zakoupit v e-shopu časopisu na stránkách www.zemesveta.cz.