Přestože je Londýn hlavním městem Británie, od „zbytku“ království se velmi odlišuje. Čím je tedy dnešní metropole nad Temží? Sídlem vlády a parlamentu, místem nejdůležitějších státních událostí jako jsou korunovace či pohřby panovníků, přístavem, obchodním a finančním centrem, koncentrací moci a bohatství, inspirací pro výtvarníky a spisovatele či jen obrovským shlukem mnoha vesnic, které dohromady tvoři velkou metropoli? Je vlastně vším tím, co bylo řečeno, záleží jen na tom, kterou z jeho tváří si vybereme.

Svým kosmopolitním charakterem je Londýn jakýmsi státem ve státě. Je novodobým Babylonem. V jeho ulicích, parcích či hospůdkách je možné slyšet 193 různých jazyků. Mezi mini samozřejmě i jazyky slovanské, především polštinu a ruštinu, ale neztratí se ani čeština, zejména díky velkému počtu „aupairek“, tedy dívek, které zde pracují v rodinách s dětmi, s cílem, aby se zdokonalily v angličtině a něco si i přivydělaly, třeba na studia na zdejších školách.

Asi půl milionu Londýňanů má své předky pocházející z karibských ostrovů a stejný počet indického subkontinentu, tedy bývalých součástí britského impéria. Třiatřicet národností tu má nejméně po deseti tisících svých „zástupců“. Více než milion z jeho současných obyvatel se narodilo mimo území Británie.

Právě multietnicita a multikultura dávají Londýnu nenapodobitelné kouzlo a neopakovatelnou atmosféru. Proto je například dnešní East End doménou zejména přistěhovalců z Indie a Pákistánu, v Ealingu převládají Poláci, čtvrť Kilburn je zase takovým malým Irskem. Ostatně Irové trvale usazení ve Spojeném království se těší výsadně, že mohou volit do britských zastupitelských orgánů, aniž by potřebovali britské občanství! Tak vypadají skutečné nadstandardní vztahy mezi dvěma státy, jejichž rozdělení před více než osmdesáti lety rozhodně nebylo pokojné. V samém centru města nechybí ani čínská čtvrť, i když ji ve skutečnosti tvoří jen několik uliček. Čínské restaurace jsou ale snad ve všech koutech Londýna. Nepřehlédnutelné jsou v londýnské ulicích muslimky, jejichž hlavy a leckdy i obličeje jsou zahalené šátky. Vždyť muslimové jsou největší náboženskou menšinou v Británii, jejichž počet je odhadován až na dva miliony. Nezanedbatelná je také židovská komunita. Zejména členové ortodoxních kongregací jsou například ve čtvrtích Golders Green, Stamfordu Hill a Hendon v pátek večer snadno rozeznatelní. Je velmi smutné, že několik synagog se v poslední době stalo terčem rasistických útoků.

Bylo by jistě velmi odvážné tvrdit, že všechny londýnské komunity žijí pospolu vždy v míru a klidu, je však pravda, že tolerance většinou převládá. Bez ní by ani nebylo možné život v Londýně si představit. A také díky ní se v britské metropoli mohou dobře cítit i cizinci, kteří z angličtiny ovládají jen několik základních slovíček. Nemusejí se bát, že by jejich neznalost využil nějaký prodavač či taxikář ve svůj prospěch. Naopak, Britové, z nichž jen málokdo kromě své mateřštiny ovládá nějaký jiný jazyk, jsou většinou jejich alespoň primitivními znalostmi angličtiny natolik nadšeni, že jsou cizincům velmi nápomocní.

Co si ale o svém městě myslí sami rodilí Londýňané? Podle nich je jejích město příliš špinavé, někdy až příliš rušné a ucpané auty. Mají pravdu nebo jsou jen příliš kritičtí? Bylo by nespravedlivé nazvat Londýn špinavým městem. Jedním z důkazů je to, že když tu prší, budete mít sice své boty mokré, ale nikoli špinavé či zablácené. Je však pravda, že Londýňané si nedělají vrásky z odhazováním odpadků na ulicích, zejména na stanicích a ve vlacích metra. Bylo by proto pravdivější tvrdit, že Londýn je trochu „přeodpadkovaným“. Je to do značné míry i proto, že před lety, když Irská republikánská armáda vedla svou bombovou kampaň, byla z ulic odstraněna většina odpadkových košů, protože právě ty mohly být vhodným úkrytem pro nastražené výbušniny. A je možné, že mnozí Londýňané návrat košů do ulic ještě nezaznamenali.

Jako všechna světová velkoměsta trpí Londýn dopravní zácpou. Londýnský traffic jam, neboli „dopravní marmeláda“ je pověstný snad již z dob, kdy po jeho ulicích jezdily jen kočáry. Stále houstnoucí provoz má ale i své světlé stránky. Díky současné průměrné rychlosti aut pouhých deseti mil za hodinu, v centru města se počet zabitých při dopravních nehodách od šedesátých let minulého století snížil o více než polovinu.

Londýňané jsou však na své město i pyšní. Jedním dechem současně s kritikou neopomenou zdůraznit, že dnes je Londýn nejdůležitějším světovým centrem kultury. Vystřídal tak Paříž a New York. Počet návštěvníků divadel ve West Endu již dávno překonal newyorskou Broadway, výstav výtvarného umění je tolik, že není v silách jednoho člověka všechny zhlédnout, o koncertech vážné a populární hudby ani nemluvně.

Obyvatelé britské metropole také nedávají dopustit na své parky, do kterých si zajdou, jak jen mohou. A není to jen proslulý Hyde Park či Kensingtonské zahrady v centru města, ale každá čtvrť má svůj vlastní, alespoň malý parčík.

Co však již dávno není v Londýně k vidění, je pověstná londýnská mlha, přesněji řečeno smog. Od šedesátých let minulého století prostě neexistuje. Odstranění tohoto spíše průmyslového než metropologického úkazu nebylo bezproblémové. Impulsem k zavedení přísného zákona, zakazujícího například spalování neekologických paliv v lokálních topeništích, se stalo velký smog na podzim roku 1952, kdy vinou znečištěného ovzduší zemřelo několik stovek lidí! Přesto ale trvalo další čtyři roky, než britský parlament schválil příslušný zákon a několik dalších let pak trvalo, až se jeho uplatnění projevilo i v londýnském ovzduší. Ještě v zimě roku 1962 zabil těžký smog během tří dnů na šedesát lidí, viditelnost byla tehdy téměř nulová, zastavena byla železniční i lodní doprava. Od té doby se však v Londýně dýchá dobře, což potvrzují i lidé, kteří mají s dýcháním potíže. Pokud by se snad někomu přece jen po londýnské mlze stýskalo, musíme jej odkázat na romány Arthura Conana Doyla o Sherlocku Holmesovi.

Londýn je také městem velkých kontrastů. Stačí odbočit z některé rušné třídy, třeba z Piccadilly nebo Notting Hill Gate, a záhy se ocitneme v tichých uličkách plných předzahrádek u nízkých domů, které sice na první pohled nemusejí vypadat příliš honosně, ale místní týdenní nájemné může v přepočtu činit až roční průměrný český plat. Právě cena nemovitostí je spolehlivým barometrem toho, zda se nacházíme v bohaté či chudé čtvrti. Ty se střídají bez běžného varování a často naprosto nelogicky. Bohatší části lze však často rozeznat podle toho, že u domovních dveří je jen jeden zvonek, celý dům tedy patří jen jednomu nájemníkovi či vlastníkovi. Nic však není definitivní. Například čtvrť Notting Hil, kterou nedávno proslavil stejnojmenný film, byla ještě před pár desítkami let chudá, dnes patří k těm bohatším a hlavně módním. Nejviditelnější hranicí je řeka Temže, která dělí Londýn na severní a jižní. Ta severní část je bohatší, nachází se v ní naprostá většina důležitých institucí a téměř celou ji propojují trasy metra. Což nelze říci o jižním Londýnu, kde je doprava značně komplikovaná. Jižní Londýn zůstává zkrátka v mnoha směrech stále ještě jakousi Popelkou. Obecně platí, že kdo má svou londýnskou adresu v severní části, stěhuje se za lepším bydlením, což bývá i několikrát za život, jen v rámci této poloviny města.

Říká se, že k Londýnu nemůže nikdo zůstat lhostejný. Buď si jej zamiluje, nebo jej nenávidí. Pro jedny tak může být místem četných krás a mnoha přátelství, pro druhé pak peklem velkoměsta a nezměrné osamělosti. Přes takto rozdílné názory je Londýn místem, kde se dá dobře a spokojeně žít. I po více než dvoustech letech totiž stále platí dnes již okřídlený výrok anglického literárního kritika, encyklopedisty, prozaika a básníka Samuela Johnsona: „Kdo je unaven Londýnem, musí být unaven i životem.“

Autor článku: Jaroslav Beránek