Rakousko - Hellbrunn plný radovánek

„Ach, jaké to krásné útočiště, jaký půvab, jakou rozkoš, jaký to malý pozemský ráj jsem měl to štěstí dnes spatřit, sotva hodinku cesty ze Salcburku!“ Domenico Gisberti, 1670

Portrét stojícího preláta v životní velikosti je v někdejší zámecké jídelně nepřehlédnutelný. Arcibiskup Markus Sittikus, hrabě von Hohenems, na něm v levé ruce drží obraz ve zlatém rámu a pravou rukou na něj ukazuje. Na obraze je zachycen výjev ze stavby salcburského dómu. Za arcibiskupem visí druhý, daleko větší obraz v rámu černém, znázorňující další jeho životní dílo – zámeček Hellbrunn obklopený parkem s vodními hrami. Na plátně, jež vytvořil Arsenio Mascagni v roce 1618, není nic náhodné, naopak – vše je podřízeno alchymisticko-okultní symbolice. Zlatá je barva Slunce, černá Saturnu. Saturn byl mimo jiné vládcem zahrad a polí, jeho příbytkem byly podzemní jeskyně a ruiny, hvězdnými znameními Kozoroh a Vodnář, kovem černé olovo. Zahrada je na portrétu v opozici k dómu, kde vládne Kristus, přeneseně Slunce – jeho kovem je zlato, souhvězdím Lev. A kruh se uzavírá – erbovním zvířetem Hohenemsů je kozoroh, v erbu Salcburska stojí lev. Není proto nijak smělá myšlenka, že Hellbrunn byl vybudován jako zahrada Saturnova. Trochu moc pohanské na katolického hodnostáře? Ale kdež! Jsme na začátku 17. století a renesance překročila hřebeny Alp. V Oktogonu, osmibokém hudebním pokoji s nádhernou akustikou, vymalovaném od podlahy po kopuli Arseniem Mascagnim, spatříme Sittika v podobě renesančního kavalíra, jak předává červený karafiát vznešené dámě. Místnost jako by se nacházela uprostřed iluzivní zahrady, z níž na všechny strany paprsčitě vybíhají slepé chodby zakončené exedrami, které nenabízejí žádný východ – mnohoslibné labyrinty pozemské lásky, v nichž se pánové dvoří svým dámám. Lusthaus, venkovské sídlo, kde si vybraná společnost užívala uprostřed přírodních krás rozkoší života a oddávala se kratochvilným radovánkám: v té době nic neobvyklého – a přesně to, co na příkaz arcibiskupa Sittika vytvořil italský architekt Santino Solari. A také lék na melancholii, módní nemoc šlechty, a zvláště pak panovníků. Nechtěný dar Saturnův, toho temného a hudboplachého milovníka jeskyní. Zahnat ji mohla zábava, hudba, tryskající voda v duhové tříšti milionů kapek, živá voda, aqua viva, blahodárně zalévající „suchou“, jak se tehdy říkalo, povahu vládce.

Osoba Marka Sittika je nepřehlédnutelná, i když se to mezi salcburskými arcibiskupy pozoruhodnými osobnostmi jen hemží. Muž, který úřad zastával vlastně jen krátce, v letech 1612–1619, se narodil roku 1574. Jeho prastrýcem byl papež Pius IV., nevlastním strýcem z matčiny strany a zároveň vzdáleným bratrancem z otcovy pak kardinál a arcibiskup milánský Karel Boromejský, později svatořečený. Ti oba pocházeli z milánského rodu Medici. Zde vznikl základ spekulací o propojení Hohenemsů s Mediceji, myšleno těmi slavnými florentskými. Napomohl tomu i fakt, že Markův předchůdce v úřadu salcburského arcibiskupa, jeho o 15 let starší bratranec a další Piův prasynovec Wolf Dietrich von Raitenau, používal ve svém erbu slavné medicejské koule. Pravda však byla prozaičtější. Milánští Medicejové nebyli s těmi florentskými příbuzní, ale Cosimo I. povolil pozdějšímu Piovi IV. používat znak florentského rodu už v době, kdy se stal kardinálem.

Salcburští arcibiskupové zastávali svůj úřad na doživotí, ale konec vlády Wolfa Dietricha von Raitenau byl odlišný. Dlouhodobé spory a rozmíšky arcibiskupa s Bavorskem vedly nakonec k tomu, že vévoda Maxmilián I. Bavorský do Salcburska vpadl vojenskou silou a nechal dómskou kapitulu, aby zvolila nového, Bavorsku příznivěji nakloněného arcibiskupa. Tím byl právě Markus Sittikus, i když jeho vztah k Bavorsku nebyl nakonec tak vstřícný, jak si Maxmilián představoval. Wolf Dietrich ze Salcburku uprchl, ale byl na útěku zadržen a až do konce života, jenž přišel pouhé dva roky před smrtí Sittikovou, svým bratrancem vězněn – nejprve v pevnosti Hohenwerfen a pak v Hohensalzburgu.

Zvláštní způsob, jímž stanul v čele knížecího arcibiskupství, nebránil Sittikovi v tom, aby se ihned pustil do realizace velkolepých plánů. Z horní Itálie povolal vynikajícího architekta Solariho a zadal mu přestavbu salcburského dómu, který se stal první raně barokní stavbou severně od Alp. Ještě dříve, než byl položen základní kámen nového chrámu, začal Solari roku 1613 stavět arcibiskupovo venkovské sídlo v Hellbrunnu. Projektoval ho celé, zámeček, park i úžasné vodní hrátky v něm, za jejichž technickou stránku byl zodpovědný jakýsi Fra Gioachino. Místo nebylo zvoleno náhodně. Kopečky, jež se staly součástí parku, jsou protkány prameny a lidé tu žili již v době bronzové. V 15. století je na tomto místě zmiňován jakýsi gotický letohrádek a u něj obora se zvířaty. Přestože Solari měl na co navazovat, nakonec stvořil dílo po všech stránkách originální.

Domenico Gisberti, sekretář a dvorní básník bavorského kurfiřta, doprovázel svého pána Ferdinanda Mariu a jeho manželku Henriettu Adelaidu na návštěvu salcburského arcibiskupa v létě 1670. Své nadšení z Hellbrunnu vtělil do fiktivních dopisů, z nichž jsem si vypůjčil pár slov v úvodu tohoto článku. Dnešní návštěvníci zvládnou cestu z města ještě rychleji, z centra Salcburku sem dojedou městským autobusem za necelou půlhodinku. Žasnout ale mohou stejně, jako jeden z prvních historických cestovatelů, jenž nám zanechal své svědectví.

V zámku, jenž bychom správně měli označovat termínem villa suburbana, neboť dvorská společnost se zde zdržovala pouze přes den, je volně zpřístupněno první patro. Každý dostane u vstupu audioprůvodce v sedmi jazycích (na rozdíl od některých jiných hradů v Salcbursku, tady zatím čeština chybí) a vlastním tempem se může začít kochat. Kromě už zmíněného Oktogonu budí z desítky místností největší pozornost ta nejrozlehlejší, z níž se do Oktogonu vchází – Slavnostní sál je rovněž kompletně vymalovaný Arseniem Mascagnim. Jeden alegorický výjev stíhá druhý, opět se tu objevují falešné, ale o to věrohodnější chodby. Na bohatě zdobených podstavcích, jimž dominují lebky kozorožců, stojí zlaté sochy dvanácti římských císařů, ale i to je iluze, všechno je ve skutečnosti „jen“ namalované, nad každým císařem podpírá dvojice putti mísu bohatě naloženou ovocem, nad každým oknem se k podobné míse ze stran vzpínají zlatý lev a zlatý kozorožec. Nad jedním ze dvou vchodů do sálu je vymalován zvláštní erb, v němž zlatý kozoroh Marka Sittika objímá černého lva Salcburska, a nad ním stojí Sittikovo heslo Numen vel dissita iungit – Boží moc spojuje dokonce i protiklady.

Výzdobu několika dalších místností tvoří hlavně obrazy, oleje ze 17. století, jejichž náměty se odrážejí v názvech pokojů – Ptačí, Rybí, Slunečnicový. Stěny malého Čínského pokoje pokrývají nádherně malované papírové tapety, které vznikly kolem roku 1720 v Japonsku. Uprostřed sálu zvaného Antecamera, věnovaného vodním hrám, si může každý podrobně prohlédnout funkční model jednoho vodního automatu – hrůzostrašná maska v podobě lidské tváře s obrovskýma ušima otevírá ústa, vyplazuje jazyk a otáčí přitom oči v sloup. Pohyblivé části uvádí do pohybu voda, která skrytě teče za maskou, hromadí se v nádobce, po jejím naplnění z ní vytéká a hýbá s pohyblivými částmi masky. Model je dobrou přípravou na to, co návštěvníky čeká v části parku přístupné pouze s průvodcem – ano, jdeme si prohlédnout vodní hrátky, umělé jeskyně a nejrůznější sochy, bazénky a fontány. Ale pozor – stačí, aby průvodce kdesi pohnul nenápadnou páčkou, a pramínky vody začínají stříkat z netušených míst a výklenků. Průvodci jsou mistři svého řemesla, neomylně najdou ve skupině ještě suchého návštěvníka a pohotově zařídí, aby se ho rozhodně nezmocnila melancholie.

První na řadě za rybníčkem s jesetery je Římské divadlo. Obloukový pavilonek korunovaný sochou Vítězného Říma, pod níž stojí ve výklenku císař Augustus, po stranách doplněný dvojicí zajatých barbarských králů, uzavírá půlkruh kamenných stupňů. Před nimi stojí kamenný stůl se zapuštěnou podlouhlou nádrží, v níž protékala voda a chladila nápoje. Kolem stolu jsou kamenná sedátka s malými otvory uprostřed – ano, tenký vodotrysk vystřelí z každého jakoby nic, ale nejen to, voda náhle tryská i ze snadno přehlédnutelných otvůrků v dlaždicích kolem a uzavírá rázem stůl i se stolovníky v perlivém loubí. Přímo v zámku je pět umělých jeskyní s různými mechanickými figurami a vodními kolotoči. Přístupné jsou z centrální Neptunovy jeskyně, do níž se vchází ze zahrady. V technických finesách předstihuje jedna druhou. Snad nejúchvatnější je Jeskyně ptačího zpěvu, kde voda v kombinaci se vzduchem vytváří zvukovou kulisu nerozeznatelnou od skutečného ptačího zpěvu. Původní zařízení z roku 1613 „umělo“ tři různé ptačí hlasy, to dnešní jich zvládne deset.

Knížecí cesta pokračuje dál podél vodního kanálu, na jehož druhém břehu je umístěno Malé mechanické divadlo, pět za sebou následujících malinkých jeskyněk s drobnými výjevy, pochopitelně poháněnými vodou – mlynář mele mouku ve vodním mlýně, hrnčíř pracuje ve své dílně, brusič brousí nůžky, zatímco jeho žena točí bruskou a u nohou se jí na podlaze batolí dítě. Další dva výjevy jsou daleko drsnější – Apollon se připravuje na to, jak svlékne Marsya z kůže, a Perseus bojuje s mořskou příšerou.

Pořád to však není všechno. Za chvilku dojdeme k Velkému mechanickému divadlu, nejmladšímu „vodnímu automatu“ v parku. Monumentální dílo zhotovené za arcibiskupa Andrease Jakoba, hraběte Dietrichsteina v polovině 18. století představuje výjevy z každodenního života malého městečka. Má celkem 141 pohyblivých a 52 nepohyblivých figurek. Zedníci stavějí dům, řezníci porážejí vola, holič holí zákazníka, medvědář předvádí tančícího medvěda.

Vyvrcholení přichází v samostatném pavilonu, který nechal postavit Sittikův nástupce Paris Lodron a jenž uvnitř ukrývá Korunní jeskyni. Uprostřed je nízká umělá skála zdobená hady, ropuchami a všelikou vodní havětí. Na jejím vrcholku leží zlatě se třpytící kuželovitá koruna. Najednou ji jako pírko vynáší prudký sloupec vody až skoro ke stropu, nechává ji tam chvíli třepotat, pak si s ní pohrává, kousek nahoru, kousek dolů, návštěvníci se odstrkují, aby z úzké obvodové chodby několika otvory na korunu uprostřed jeskyně dobře viděli, a ani nevnímají, že je ze stran skrápějí pramínky vody. A pak, po pyšném natřásání, přichází stejně rychle pád, symbolický taneček zlata a drahých kamenů na neklidném vrcholku moci končí a koruna se ocitá zpátky na skále. Mravoličné ponaučení napříč čtyřmi stoletími.

A jsme venku – trochu mokří a hodně udivení, jaké zázraky dokáže technické zařízení, které nepotřebuje elektřinu a neřídí ho počítač. K dispozici teď máme rozlehlý park, v němž na kopečku opodál stojí Měsíční zámeček, Monatsschlössl, s národopisnou sbírkou, a pořádný kus cesty za ním se uprostřed lesíku skrývá Kamenné divadlo, zřejmě nejstarší přírodní scéna ve střední Evropě a jedno z prvních, ne-li vůbec první místo severně od Alp, kde bylo provedeno operní představení. Pro jiné zajímavé zážitky nemusíme chodit vůbec daleko. Hned za vodními hrami je boční vchod do salcburské zoologické zahrady. V současných místech byla otevřena v roce 1961, ale tradice chovu zvířat v Hellbrunnu sahá až do 15. století. I za Marka Sittika se tu rozkládala obora asi na 62 ha, v níž žili hlavně jeleni, daňci a kozorožci. Dnešní zahrada má neobvyklou polohu – táhne se v úzkém pásu pod vysokou, téměř kolmou stěnou Hellbrunnské hory. Prostorové podmínky do jisté míry limitují zoo v počtu i druhovém spektru chovaných zvířat, ale málokde jinde v Evropě má člověk možnost vidět zblízka a bez mříží třeba rosomáka, kamzíky, nezbytné kozorožce či nádhernou smečku vlků tak, jako tady. Největší atrakce zoo však žije vysoko nad zemí a bez voliéry – supové bělohlaví. Tito majestátní dravci, kteří se občas vyskytují v Alpách i volně, zaujali už prvního ředitele zoo Heinricha Windischbauera. Pocházel ze 40 km dlouhého údolí Gasteinertal v kraji Pongau, kde v dětství vždy přes léto pozoroval divoké supy. Daleko později se pak v zoo rozhodl, že voliéru supů otevře. Ptáci postupně posilovali létací svaly, vydávali se dál a dál, nakonec voliéra zmizela a supové se usadili ve skalní stěně nad ní. Aby zůstali vázáni na oblast zoo, jsou tu přivykáni pomocí potravy. Pokud se ale rozhodnou, že odletí někam jinam, mohou. Ke krmení se jich slétá kolem 15 až 20 a jejich chov tímto způsobem je světovou raritou. Nikde jinde na světě také určitě nemají nosorožce přezdívaného Herminator. Ne, nelyžuje, ale jeho chov sponzoruje sjezdařská legenda Hermann Maier, který žije ve Flachau, asi 70 km jižně od Salcburku.

Jakže to napsal Domenico Gisberti? „To vše je Hellbrunn, svého jména vpravdě hoden, neboť všude kolem má vodu světlejší než sklo, jasnější než křišťál a průhlednější a průsvitnější než samo nebe.“

Autor článku: Jaroslav Skalický

Zdroj textu: časopis Země světa, únor 2009 "Salcbursko"

Článek publikován s laskavým souhlasem redakce časopisu Země světa

Cestovní kancelář Quicktour s. r. o. doporučuje všem cestovatelům časopis Země světa, ve kterém najdou inspiraci na cesty a spoustu informací o nejzajímavějších místech naší planety. Aktuální i starší čísla lze zakoupit v e-shopu časopisu na stránkách www.zemesveta.cz.

Rakousko - Salcbursko - Zámek Hellbrunn
© Österreich Werbung, Fotograf: Diejun
Rakousko - Salcbursko - Zámek Hellbrunn
© Österreich Werbung, Fotograf: Wiesenhofer
Rakousko - Salcbursko - Zámek Hellbrunn
© Österreich Werbung, Fotograf: Diejun
Rakousko - Salcbursko - Zámek Hellbrunn
© Dreamstime
Okruh Rakouskem - Königsee a kostelík Sv. Bartoloměje
Autobus 1.9.2017 - 3.9.2017
 
3 890 Kč
cena od:
Okruh Rakouskem - Königsee a kostelík Sv. Bartoloměje
Autobus 22.9.2017 - 24.9.2017
 
3 890 Kč
cena od:
Rakousko - Mölltal
Vlastní doprava 30.9.2017 - 3.10.2017
 
5 090 Kč
cena od:
Rakousko - Mölltal
Vlastní doprava 30.9.2017 - 3.10.2017
 
7 690 Kč
cena od:
Rakousko - Mölltal
Vlastní doprava 30.9.2017 - 3.10.2017
 
9 090 Kč
cena od:
Rakousko - Mölltal
Vlastní doprava 30.9.2017 - 3.10.2017
 
6 490 Kč
cena od:
Vykukující lachtánek České Budějovice
+420 386 350 220
info-cb@quicktour.cz
Praha
+420 224 828 236
info-praha@quicktour.cz