Francie - Pařížané

Na světě snad není člověka, jehož oči by se po zaslechnutí slova Paříž alespoň trochu nezasnily. Stačí ho zmínit a každý si představí mosty přes Seinu, malé obchůdky s uměním, skvělé restaurace. A hlavně lidi – kulturní a elegantní Pařížany. Co na tom, že jsou trošku arogantní. Vždyť mají být nač hrdí, když se říká „vidět Paříž a zemřít...“

Mezi námi, ono se také říká, že Paříž je krásná, ale bohužel plná Pařížanů. Někdy si to myslí i sami Francouzi, když už mají pařížské nadřazenosti po krk. Centralizace, kterou zavedl král Slunce, je patrná i dnes: Paříž má přes dva miliony, s předměstími dvanáct milionů obyvatel. Druhé největší francouzské město Marseille má i s předměstími asi milion a půl. Není proto vůbec překvapující, že se Francie dělí na dvě části: Paříž a la province (venkov).

Rozdíl mezi Paříží a la province pozná i cizinec. Pařížané jsou na první pohled noblesnější, odměřenější, nafoukanější. Jiní než třeba lidé na jihu Francie, kteří si užívají Riviéru. Už jen vzhledem k velikosti aglomerace je život v Paříži uspěchanější a anonymnější než v jiných francouzských městech. Pochopitelná je i vyšší míra kriminality – notoricky známé je v tomto směru třeba předměstí Saint-Denis, známé mj. i hořícími auty z roku 2005.

I když je Paříž jednou z hlavních světových turistických atrakcí, svými návštěvníky jako by trochu pohrdala. Nejeden turista v Paříži zažil, jak místní naschvál nechtěli porozumět jeho angličtině či školní francouzštině nebo jak číšník na anglické věty odpovídal zásadně francouzsky. V průvodcích se často připomíná, že byste se do Francie neměli vydávat bez alespoň minimální znalosti francouzštiny. Dodala bych, že se vyplatí oprášit rovněž základy francouzské historie a kultury. Nenechte se mýlit, pro Francouze Napoleon stále žije a Paříž je pupkem celého světa. A nedivte se, když oni sami budou o tom, odkud pocházíte, vědět jen málo. Východ Evropy začíná pro Pařížana kdesi u Grenoblu a Česko zná, s trochou nadsázky, jen jako zemi, kde proběhla bitva u Slavkova. (A i to zřejmě jen proto, že jméno Austerlitz nese jedno z hlavních pařížských nádraží.)

Blazeovanost Pařížanů se projevuje i v jejich vzhledu. Typický Pařížan hledí na svět shora, oblečen je s nedbalou elegancí. Muži nejsou tak „vystajlovaní“ jako třeba Jižané, ale rádi si oblečou výraznou košili k bezchybnému obleku, dávají si záležet na doplňcích. A Pařížanky – to je kapitola sama o sobě. Výslovnost francouzštiny svádí k trucovitému špulení rtů, což vede k jemně pohrdlivému, ale mimořádně šarmantnímu výrazu. Ve světě módy se traduje bonmot, že ten, kdo se nenarodil v Paříži, nemůže být stylový – a v jistém smyslu to je pravda. Pařížanky si nemusí lakovat nehty, zvětšovat prsa nebo sledovat poslední výkřiky módy. Stačí jim rtěnka, marnivý sestřih vlasů, šál kolem krku a jsou z nich ty nejúchvatnější bytosti, jaké jste kdy potkali. Neodmyslitelná je cigareta (ačkoli v Paříži platí už několik let – zřejmě k velkému překvapení všech Pařížanů – zákaz kouření ve veřejných prostorách). Pro mne zůstane navždy typickým obrazem Pařížanky studentka z dobré rodiny, s perlami kolem krku a converskami na nohou, která se hlásí, jak jinak, k marxismu-leninismu, když ne rovnou k trockismu (Francouzi říkají těmto lidem Bobos, což je zkratka z bourgeois-bohèmes, buržoustských bohémů).

Pařížané projevují estetické cítění nejen ve svém vzhledu. Zajímavé je, že však končí před dveřmi jejich bytu, zatímco u nás je tomu naopak. Na pořádek a čistotu (nejen doma) si Pařížané nijak zvlášť nepotrpí, ale veřejný prostor udržují v bezchybném stavu, nepovažují ho za cosi anonymního. V baru možná dostanete ohmataný šálek a v restauraci si už kuchař možná delší dobu neumyl ruce, ale ta káva, to jídlo a hlavně ten výhled budou stát za případné střevní potíže. Nemyslete si, že žertuji. V Paříži jsou celkem běžné epidemie střevních viróz, které asi vznikají z toho, že si Pařížané sice ne moc rádi ruce myjí, ale o to raději je podávají. V mém pařížském zaměstnání se očekávalo, že každé ráno po příchodu do práce pozdravím všechny kolegy stiskem ruky. Není divu, že pracovní den pak reálně začal někdy i hodinu po příchodu do práce. Typická je též pařížská přestávka na oběd. Trvá až dvě hodiny, takže mezi dvanáctou a druhou se nepokoušejte nikam dovolat. Na druhé straně však je třeba přiznat, že není nic hezčího, než sedět v pařížském bistru na chodníku s výhledem do rušné ulice, vychutnávat si oběd a okolní atmosféru. „In“ je také koupit si čerstvý oběd v pekárně na rohu a pěkně se s ním rozložit v některé z pařížských zahrad nebo na břehu Seiny.

Běžné je i to, že si Pařížan během polední pauzy zaskočí na nejnovější výstavu. Pařížan je totiž bytost kulturní a umění tu není záležitostí, která se vyřeší vynucenou návštěvou divadla jednou za měsíc. Tady se uměním žije. U pařížských stolů se pořád ještě víc než klepy a nejrůznější přízemnosti probírají kultura a umění. Přestože i tady náklad seriozních deníků klesá a do popředí se dere bulvár, nebuďte překvapeni, když zjistíte, že sekretářky čtou v parku Molièra a vyjadřují se s poetickou vzletností. Podle mne tvoří největší část šarmu Pařížana právě kulturnost, konverzační zdatnost a jakési laissez-faire, ona směs nonšalance a vnitřního klidu, označovaného tu často jako zen. I sem však už dolehl také shon, navzdory pětatřicetihodinovému pracovnímu týdnu, měsíční letní dovolené a hromadě svátků.

Ptáte se teď, jak jdou dohromady rozhled, vzdělanost a zen s údajnou arogancí a nadřazeností? Inu, Paříž je městem velkých protikladů. Vůči cizincům, hlavně těm, kteří hovoří anglicky, jsou místní podezřívaví a dají jim řádně najevo, jakou měli smůlu, když se nenarodili v Paříži. Ale jakmile tuhle bariéru prolomíte, dostanete se do jiného světa. Vstoupíte-li jako turisté do pařížského obchodu, dívají se na vás prodavači svrchu, ale pokud jste zaměstnáni v pařížské firmě, těžko byste hledali milejší, vtipnější a ochotnější kolegy. Když jsem přijela do Paříže poprvé, z několika kaváren jsem odešla, aniž by mě obsloužili. Když jsem ale jako pařížská zaměstnankyně mířila večer z práce na stanici metra, číšníci z kaváren na mě přátelsky volali, jaká jsem šarmantní demoiselle (slečna).

Dodnes nevím, v čem přesně spočívá ten rozdíl, ale myslím, že má cosi společného se sebevědomím. Pařížané ho totiž mají na rozdávání a zdá se mi, že si podvědomě zgustnou na každém, koho mohou uzemnit. Když se s nimi naučíte komunikovat a najdete v sobě zdravou sebejistotu, začnou vás i oni považovat za rovnocenného.

Protiklady najdeme i v sociální oblasti. Seina rozděluje město od východu k západu na dvě části – dva rozdílné světy. Ten, kdo preferuje jižní Rive Gauche (levý břeh), volí socialisty, šmejdí po malých antikvariátech a vysedává v bohémských kavárnách. Kdo má v oblibě severní Rive Droite (pravý břeh), volí pravici, v létě jezdí do Biarritzu a nakupuje v luxusních značkových buticích na Rue du Faubourg Saint-Honoré.

Paříž je ale rozdělena i ve směru severojižním – na západě bydlí pravicoví boháči, na východě levičáci a přistěhovalci, kterých je v Paříži požehnaně. Paříž je opravdu multikulturní město sdružující lidi z celého světa. Nejvíc jich sem přijíždí z bývalých francouzských kolonií. Nebyla jsem v Paříži poté, co vstoupil v platnost zákon o zákazu zahalování tváře na veřejných místech (prý z bezpečnostních důvodů). Předtím ale už začínalo být vcelku běžné, že člověk zahlédl na ulici nikáb, a to nejen u manželek ropných šejků, které si přijely nakoupit na Avenue Montaigne.

Samotný život v Paříži je náročný. Ceny realit jsou tak vysoké, že si běžná rodina často nemůže dovolit ani pronájem bytu ve městě. Lidé se proto stěhují do četných banlieues, předměstí, čímž jaksi přicházejí o status Pařížanů. Tento odliv obyvatel z města způsobuje spolu s rozlohou pařížské aglomerace, že cestování zabere často velkou část dne – říká se, že Pařížan stráví na cestě do práce a z práce průměrně až tři hodiny denně. Tento způsob života označují Francouzi slovy métro, boulot, dodo neboli metro, práce a spánek. Na nic jiného vám totiž nezbude čas. Měla jsem kolegyně, které dojížděly do práce každý den dvě hodiny tam a dvě nazpátek. Samozřejmě jen v době, kdy zrovna někdo nestávkoval.

Stávka je totiž další základní součástí pařížského života. Právo na stávku se velmi cení a lidé jen rezignovaně přijímají fakt, že budou muset zase jet do práce na kolečkových bruslích, protože zaměstnanci městské dopravy opět stávkují. Odbory jsou velmi silné a na boj s nimi nikdo ani nepomyslí. Pokud se studenti v rámci stávky rozhodnou blokovat vchody do metra, abyste se ráno nedostali do práce, nedá se nic dělat. Jednou jsem zažila, jak v jistém pařížském automobilovém závodě vysvětloval vedoucí trpělivě stávkujícím, že musí uvolnit výrobní linku, protože zaměstnanci, kteří nestávkovali, mají zase právo na práci.

Rodina tímto životním stylem trpí, ale Pařížané jsou na to zvyklí. Matky mají právo na tři měsíce mateřské dovolené, pak dávají děti do dobře vyvinuté sítě předškolních zařízení, kde je o ně dokonale postaráno. Rodiče si děti vyzvedávají kolem sedmé, osmé večer – navečeřené, vykoupané a připravené do postele. V Paříži se ale na rodinný život neklade přehnaný důraz. Rodiče nejsou otroky svých dětí a nemají výčitky svědomí, pokud se na jejich výchově podílejí jiní lidé, zatímco oni se věnují sobě nebo svému partnerskému životu.

Pěstovat partnerské svazky je pro Pařížany velmi důležité. Ne nadarmo se o Paříži mluví jako o městě zamilovaných – její atmosféra přímo nabádá k vášni, romantickému vysedávání v kavárnách a sentimentálním vzdechům nad pomalu tekoucí Seinou. Lʼamour, láska, má vysokou hodnotu i v dlouhodobém partnerství, ačkoli na konvence typu věrnosti se asi až tak nehledí. Vášeň nemá pro Pařížany věkovou hranici, i starší lidé stále dbají na svou atraktivnost a vzdělanost. Proto mě vůbec nepřekvapilo, když se mi jednou v práci šedesátiletá, dlouhá léta vdaná kolegyně s typickým sestřihem à la Mireille Matthieu bez okolků přiznala k románku s naším dvacetiletým anglickým stážistou.

A přesně tohle je Paříž, pomyslela jsem si tehdy. Toto je ona hlavní ingredience francouzského savoir-vivre, umění žít. Milovat. Milovat druhou osobu, práci, projekt, život. Aimer (milovat) bez konvencí a ohledů na jiné – to může být docela dobře mottem typického Pařížana.

Autor článku: Hana Lasicová

Zdroj textu: časopis Země světa, leden 2015 "Paříž"

Článek publikován s laskavým souhlasem redakce časopisu Země světa

Cestovní kancelář Quicktour s. r. o. doporučuje všem cestovatelům časopis Země světa, ve kterém najdou inspiraci na cesty a spoustu informací o nejzajímavějších místech naší planety. Aktuální i starší čísla lze zakoupit v e-shopu časopisu na stránkách www.zemesveta.cz.

Francie - Paříž - Moulin Rouge
© Dreamstime
Francie - Paříž - Eiffelova věž
© Dreamstime
Francie - Paříž - Vítězný oblouk
© Dreamstime
Francie - hora Saint-Michel
Autobus 15.8.2017 - 21.8.2017
 
8 990 Kč
cena od:
Francie - Paříž - Moulin Rouge
Letecky 8.9.2017 - 10.9.2017
 
9 990 Kč
cena od:
Vykukující lachtánek České Budějovice
+420 386 350 220
info-cb@quicktour.cz
Praha
+420 224 828 236
info-praha@quicktour.cz